Není mi patnáct. Ani dvacet. Ani třicet. Přesto se chovám jako malá holka. Nějak si mě teď osud vzal do parády a rozhodl se ukázat mi další a další stránky života. A tak se nezlobte, že si u čtení tohoto článku možná budete připadat jako blázni, kteří omylem zabloudili na blogísek nějaké dvanáctileté holky. Protože přesně takhle si teď připadám.

Seznámila jsem se s Petrem. Petr je o pár let starší než já, má jednu dceru, s jejíž maminkou nežije a nikdy nežil. Je to sobecký extrovertní alfa-samec, úspěšný, vzdělaný, inteligentní a charismatický CHLAP. Pracuje jako finanční ředitel velké zahraniční firmy. Nebere moc často telefony a na e-maily odpovídá po několika dnech. Je obklopen lidmi, přirozený vůdce několika komunit a ve svých letech měl podle svých slov asi padesát žen. Podle mého víc. Daleko víc. Svoje ženy dělí na kamarádky a milenky. Přítelkyně nemá. S kamarádkami chodí do společnosti, jezdí na dovolené, chodí po restauracích a barech a spí s nimi. S milenkami spí, chodí do užší společnosti, nejezdí na dovolené, chodí po restauracích a barech, po koncertech, výstavách a divadelních představeních. Ani kamarádky, ani milenky nemiluje. Hledá svou velkou lásku. Přítelkyni s velkým PÉ.

Seznámila jsem se s Pavlem. Pavel je mladší než Petr. Má jednu dceru, s jejíž maminkou žije. Je to hodný kluk, který není vzdělaný, úspěšný, není ani moc charismatický a jeho IQ je v hranici průměru. Nemá kolem sebe moc lidí, ve svém životě měl asi tři ženy. Podle mého méně. Moc stojí o lásku a je schopen udělat pro ženu úplně všechno. Je spořivý a nakupuje v akcích. Pracuje jako účetní v jedné bezvýznamné firmičce. Stačí zavolat a máte ho třeba na celý víkend. Přinese kytku a oddaně se na vás dívá. Pomyslíte si na nějaké přání a hned se vám ho snaží (i když neobratně) splnit. Hodně mluví, má své sny, které se mu nikdy nesplní, protože nelítá vysoko. Chodí při zemi a vidí svou sklenici spíš poloprázdnou než poloplnou.

...

Jsem Petrova milenka. Ač jsem si říkala, že to budu brát s nadhledem, nejde mi to. Potřebuju charismatického prevíta. Asi. Trhá mi srdce, když vím, že Petr nemá o víkendu čas. Vím, kde je - a vím, že tam není sám. A přesto se těším, až si najde chvíli na mě. Až večer přijede a my spolu strávíme úžasnou noc v mé posteli. Brzy ráno si oblékne košili, uváže kravatu a odjede do práce. Nebo na golf. Nebo k nějaké další milence. Nebo ke kamarádce. A já budu zase čekat, až mi napíše. Až mu některá z jeho žen odmítne schůzku, on zalistuje v diáři a vzpomene si na mě. Že to zní strašně? Já vím...

Nejsem Pavlova milenka. I když on by si to strašně moc přál. Dělá pro to první poslední. Píše mi desítky e-mailů denně. Volá mi, píše esemesky a ptá se, jak jsem se vyspinkala. A že se mu stýská. A že má v rukávu další výmluvu, jak říct ženě, proč by nepřišel domů. Nosí mi bílé růže, ví, že je mám ráda. Zve mě na výlety, je na mě hodný, tak strašně moc hodný. Ale já holt potřebuju toho charismatického prevíta.

...

Nevím, co s tím. Tyhle stavy jsem neměla, ani když mi bylo patnáct. A teď? Na stará kolena? Nevím, jak poručit srdci a hlavě, ať se na Petra vykašle. Vím, že to nemá perspektivu - a i když se snažím dělat silnou holku, která ho má na háku, asi poznal, že jsem zamilovaná. A on není. Ale spí se mnou rád, říká. Jo, je to ponižující, já vím. Ale nějak si nemůžu pomoct.

Vím, že bych měla Pavlovi říct, ať se tolik nesnaží. Ale je mi ho líto, tak s ním občas na oběd nebo na procházku zajdu. Nechám se vzít za ruku nebo pohladit po vlasech. A pak čtu několik dní, jak moc to pro něj bylo vzrušující a že by chtěl něco víc... Já ne.

Nevím, jak z toho ven...