S mým Koblihem už se znám moc dlouho. Moc dlouho. Víc než deset let. Vlastně - skoro patnáct let...Šílená doba. Kdyby mi někdo na gymplu řekl, že budu s někým skoro patnáct let, asi bych se dost vyděsila. Dvouměsíční chození s klukem jsme už brali za tu "opravdovou lásku". Ale člověk asi musí zestárnout, pocit času se pak dost mění

Teď to vypadá, že jsem starý kmet - ale o tom jsem psát nechtěla. Chtěla jsem psát o tom, jak bezva vztah může být i po tak dlouhé době. Včera jsem dostala krásnou růži a taky "objednal jsem stůl v naší hospůdce". Tak jsem hned volala paní na hlídání. Ještě jsem dětem dala najíst, vykoupala je, přečetla pohádku, chůva si v obýváku četla a my vyrazili do šumu :)

Moje oblíbená hospůdka není daleko od našeho domu. Dali jsme si portské, biftek a spoustu zeleniny. Potom taky víno a kafíčko. Seděli jsme asi do půlnoci a povídali jsme si. O všem možném. Už dlouho jsme si takhle nepopovídali. Většinou řešíme jen praktické problémy nebo co se dětí týče, včera jsme probrali světovou politiku, fotbal, ženské, kosmetiku, dovolenou, naše bydlení, práci i plínky. Všechno dohromady. Pak jsme šli domů, objednali chůvě taxi, otevřeli další lahvinku a dál už je to nepřístupné :) Bylo mi, jako bych byla čerstě zamilovaná. A zjistila jsem, že bych svého Kobliha ani zanic nevyměnila (teď jsem ráda, že jsem mu o tomhle blogu neřekla, ještě bych zpychnul...)

Tenhle příběh nemá pointu - jen jsem chtěla zaznamenat, jak krásně nám spolu včera bylo. Po tolika letech :)