"Dneska jsem ještě nezlobiláááá-lálálálálá-lálálá," Koblížka seděla na koberci a stavěla puzzle. Bylo pět hodin ráno. Dala jsem si přes hlavu peřinu, abych tu vlezlou písničku s autorským textem své dcery neslyšela. Chtěla jsem ještě aspoň půl hodiny spát.

To bych ale nesměla znát své pappenheimské :) Zpěv probudil Markétku a z Koblížkovy postele jsem zaslechla zahučení: "Ségra, dej si ještě chvíli klid!"
"Mamíííííí, Koblížek na mě čičí!"
"Nekřičím na tebe, ale kdo tě má furt poslouchat!"
"Čičíš! Syším tě!"
"Dej mi pokoj!" Koblížek to má asi po mně - přes hlavu hodil peřinu i s polštářem.
Já naopak nevydržela a vstala jsem.

"Maminko, víš, co ti žeknu? Ještě jsem dneska nezlobila." Velká modrá kukadla se na mě podívala s příslibem pochvaly.
"Nezlobila? Vždyť jsi nás teď všechny vzbudila!"
"To není zobení, to je ráno! Ráno, ráno, ráno, ráááááááno!"
Koblížce se asi před týdnem povedlo vyslovit R. A náležitě si to užívá.

Vstaly jsme. My ženy. Koblih byl k neprobuzení a Koblížek dělal, že spí.
"Tak pojďte, holky, uvaříme čaj a já si dám kafe," popadla jsem své dcerky za ruce a odvedla je někam, kde bychom nerušily naše spáče.
"Kafe se rrrrrrrráno nepije, žíkala babička. Bude tě bolet žaludek a pojedeš do nemocnice k tátovi, žíkala babička."
"Koblížko, buď chvilku potichu, ano?"
Vzala jsem si velký hrnek.

Za chvilku už jsem měla u nohy zase Koblížku. "Jsi ráda, že mě máš?"
"No jasně, že jsem ráda, že tě mám."
"I když mám ještě pyžámko?"
"I když máš pyžámko."
"I když jsem rrrrozcuchaná?"
"I když jsi rozcuchaná."
"I když jsem ještě dneska nečůrala?"
"I když jsi ještě dneska nečůrala."
"I když dneska vůbec nechci jít do školky?"
"I když dneska vůbec nechceš jít do školky."
"Když mě máš tak ráda, tak bych tam dneska fakt nemusela, že jo?"
"Myslím, že bys tam měla jít."
"Ale já tam prostě NECHCI. Budeme dodělávat toho draka ze včerejška a mně se nepovedl. Mračí se na mě a nemá mě rád. Nelíbí se mi. Nechci ho dneska dodělávat. Taky ho nemám ráda. Chtěla jsem si ho vyměnit se Žanetkou, ale paní učitelka to poznala."
"Ty tam nechceš jít jenom kvůli tomu drakovi?"
"Hm."
"Tak já to s paní učitelkou domluvím, jo? Budeš si moct udělat jiného. Nebo ti ho paní učitelka pomůže trochu vylepšit."
Malé ručičky objaly moje nohy. "Taky tě mám ráda, mamí!"
Říkala jsem si, jak to je fajn, mít děti. Pomalu jsem měla slzy v očích. Jsou to trpaslíčci, říkala jsem si v duchu. Chudinka malá, nechce se jí jít do školky kvůli drakovi.

Byl čas vrátit se do reality.

"A všimla sis, mamí, že jsem dneska ještě vůbec nezlobila? Myslím, že bych si zasloužila nějakej dááárek."

Bylo šest hodin ráno.