Myslím, že je čas na další článek, jak se mi daří s kochleárním implantátem . Jsem nesmírně vděčná za tenhle úžasný dar. Opravdu si nedokážu představit, že bych měla slyšet jen se sluchadly a být tak ochuzena o tolik úžasných zvuků.

                Minule jsem se zmínila o tom, že slyším dialekt v řeči. Mám s tím teď trošku problém . To, že slyším všude "pražštinu" začínám tak místy mluvit také. Do plné moravštiny většinou přejdu, když mám dobrou náladu a jsem v dobré společnosti. Je srandovní, jak najednou dialekt vnímám a díky tomu měním i výslovnost.

                Nových dojmů je tolik, že nevím čím začít....

• Venku dokáži rozlišit hlasy ptáků, které si pamatuji (kos, vrabec, hrdlička)
• V metru vím, z které strany vlak přijíždí, což například na přestupních uzlech je skvělé, protože vím, že mám pohnout zadkem, jinak mi metro ujede . Díky KI mohu plně využívat prostorovou orientaci a je to pro mě něco úžasného!!!
• Oproti poslednímu článku jsem již schopna telefonovat s určitými lidmi jen jedním uchem a bez sluchátek
• Zkoušela jsem i vyšší level v autobusu, na ulici, u silnice....nebylo to stoprocentní, ale domluvila jsem se a rozuměla jsem, co po mě člověk na druhé straně chce
• Ztrácím schopnost odezírání. Mozek teď věnuje velkou část pozornosti sluchu a nespoléhá již tolik na zrak. Na jednu stranu skvělé, na druhou stranu se občas to odezírání hodí

Minulý týden jsem cca po měsíci zavítala domů za rodiči. Jsou rádi, že s KI tak dobře slyším, nicméně stále si na to nemůžou zvyknout . Neustále mi opakují věty i přesto, že rozumím, jen na to nereaguji, protože k tomu nemám, co říct . Když se bavíme a já koukám jiným směrem, přestanou mluvit nebo mě poprosí, abych jim věnovala pozornost. Neustále musím opakovat, že jim rozumím. Skvělé bylo, když se táta koukal na televizi a zeptal se mě, jestli chci zapnout titulky. Já mu odpověděla, že nepotřebuji a on se divil, že se nechci koukat. Byla jsem na sebe tak pyšná, když jsem mu mohla říct:" Tati, dívat se chci, ale titulky nepotřebuji, rozumím skoro vše." A když jsem viděla ten tátův užaslý výraz v očích a jak zakroutil hlavou, poplácal mě po rameni a seděl vedle mě, jak měsíček na hnoji, byla jsem opravdu happy .

                Minulou středu, proběhlo slavnostní předání stipendia firmy Cochlear implantované studentce vysoké školy, Janě Havlové (http://byznys.ihned.cz/c1-63947580-ma-kochlearni-implantat-firma-cestu-za-uspechem-ceske-studentky-prav-ocenila-5000-eury). Na předávání byl například zástupce firmy Cochlear, ředitelka nadace Dar Sluch, zástupci z FN Motol, logopedky z Mrázovky, zástupci SUKI a mnoho dalších úžasných lidí. Po předání stipendia byla naplánována kulturní vložka v podání úžasného houslisty pana Svěceného. Měla jsem strach, jak housle budu vnímat. Pan inženýr mi vysvětloval, že KI je primárně určen pro řeč, tudíž se jeho rozsah vyskytuje právě ve stejném pásmu, jako řeč. Housle už jsou spíše mimo tento rozsah a dobře je slyšet bude trošku potíž. Pro mě to byla hrozná zpráva, protože housle považuji za nástroj všech nástrojů.

Pro mě první šok toho večera nastal, když jsem si uvědomila, jak úžasně všem rozumím. Došlo mi to hlavně v momentě, kdy se pan Svěcený otočil ke klavíru, kde měl postavené housle a pak si je dal přímo před ústa a já mu rozuměla každičké slovo, které řekl, aniž bych mu viděla na rty. Když pak začal hrát Ave Maria, žmoulala jsem v ruce skleničku a v duchu si říkala, že se musím uklidnit, že nemůžu brečet. Byla jsem tak strašně šťastná. Zvuk houslí byl naprosto krásný, čistý. Dokonce když prstem "rozvibroval strunu" slyšela jsem ten zvuk naprosto přesně, jak měl být. To stejné, když si hrál se smyčcem. Seděla jsem jak přikovaná a strašně si užívala tu nádheru toho, že slyším, že rozumím, že vnímám takhle krásně můj milovaný nástroj. Po skončení jsem prostě musela zajít za panem Svěceným a poděkovat mu za naprosto úžasný zážitek.

                Spoustu přítomných lidí zajímalo, jak jsem slyšela a já se prostě jen rozplývala a opravdu jsem si užívala vědomí toho, kam jsem se díky KI dostala.

No a co se týče logopedie, tam je stále trošku problém se souhláskami. Horší je, že nejsem schopna reagovat na některé zvuky, jako je klepání nebo mé jméno. Pan inženýr si ze mě dělal srandu, že mi má někdo říkat seznam jmen a to, které uslyším, si mám jít nechat zapsat do matriky. S paní logopedkou jsme si zase dělaly srandu, že na mě budou mé spolupracovnice volat jak na psa a že pokaždé, když se otočím na jméno, dostanu piškotek . Na Mrázovku je prostě radost chodit .

Se jménem a klepáním mám docela problém. Spousta let to pro mě nic neznamenalo, protože jsem to neslyšela. Doma na mě buď pískali, protože jsem byla citlivější na vysoké tóny nebo mi poklepali na rameno nebo na mě zablikali světlem. Je teda trošku srandovní, muset se znovu učit reagovat na své jméno. Ale už se to lepší. Včera jsem si vysloužila půl piškotku, otočila jsem se na druhé zavolání .