Zklamání - to mě napadá, když si teď vzpomenu na tátu. On je ze mě zklamanej, všechny jsem jenom zklamala.. Já, ta co je vždycky chytrá, všechno umí, se vším si ví rady. Nikdy nemá problémy, nedělá problémy. A co teď? Všechno se semnou veze, najednou nevím, jestli vůbec něco umím, rodiče mi musejí pořád vypomáhat, na co sáhnu, to zkazím. Umím se vyrovnat s problémy, ale ne s tím, že jsem zklamala ty, na kterých mi nejvíc záleží.

Svoboda - to, co mi teď chybí. Mám vztah, který byl naprosto skvělý, ale postupně se z něj stalo něco, v čem žít nechci. Nechci tenhle nezájem a nudu. Jsem svobodná a můžu si dělat co chci, ale necítím se tak, cítím se svázaná.. Myslela jsem, že mám vedle sebe někoho, kdo mě povzbudí a nenechá mě trápit se, ale spíš jsme oba v depresi a navzájem se utápíme.. Chci vůbec ještě něco zachraňovat? Ani nevím.. Chtěla bych pryč, někam, kde se sama zavřu, nikdo na mě nebude mluvit a vylezu jenom když já budu chtít a za kým budu chtít. Já chci ovládat svůj život a určovat si, co budu dělat. Neumím říkat ne, nerada lidi odmítám, jsem na to slabá. A blbá? Nevím.

Hlavně chci najít sama sebe.. Už jsem dost stará na to, abych věděla, co chci, proč to chci a uměla jít za svým cílem a věřila si ne.. A jestli bude můj život pokračovat jako do teď, tak se nikdy nenajdu.. Přemýšlím o tom pořád a snad se pomalu dostávám na tu správnou cestu..

A taky se chci naučit, že člověk občas musí být prostě sobec.. Já neustále řeším, co by na to řekli naši.. Jenomže naši už svoje štěstí a svoje cíle mají.. Já je teprve hledám a tak snad mám nárok dělat věci, které pro ně zdánlivě nemají smysl, ale já mám prostě pocit, že je teď udělat musím.. Nebo ne?