Nikdy neříkej nikdy...

Když jsem byla na gymplu, říkala jsem si (mimo jiné), že to musí být fakt super dělat na soudě, ale že tam já se nikdy nedostanu. A teď dělám na soudě.

Před 3 lety na bratránkovo svatbě jsem obdivovala holčinu, která měla krásný dlouhý vlasy po pás. Říkala jsem si, že takový mít nikdy nebudu. A teď mám fakt pěkný vlasy a už dorostly skoro do pasu.

Když jsem poprvé viděla Tomáše, tu jeho postavu a tak, tak jsem si říkala, že takovej kluk mě nikdy nemůže chtít. A pak jsme spolu rok chodili.

Ještě ve 20 jsem se pyšnila, že jsem nikdy nezkusila trávu. A že je to hnus a nikdy bych jí nezkusila. Ve 23 s Kájou jsem si doma dala svýho prvního a ne posledního jointa. Nicméně musím konstatovat, že jsem si to dala jen ve společnosti, když s tím někdo přišel, protože mi to prostě nic nedělá a nechápu, co na tom lidi mají. 

Před rokem jsem říkala, že bych si nikdy nekoupila úzký kalhoty a nikdy nenosila kalhoty do kozaček. Teď nenosím skoro nic jiného.

 
I když některé z těch věcí nedopadly podle mých představ, staly se, ač jsem si myslela, že se nemůžou stát. Přemýšlím nad tím, proč mě to tak fascinuje, co za tím je.. Když bych něco moc chtěla, mám si raději říkat, že to nejde, že se to nestane nikdy? To by ale popíralo teorii z Tajemství.. Jenomže když si vezmu, že jsme něco moc chtěla, tak se to většinou nevyplnilo...