Nedávno jsem tu psala o rozhovorech s ex přítelem. Dneska jsem mu jen popřála k svátku, ale on se očividně v práci hodně nudí, takže jsme si začali psát. Já se celkem nudím taky, už ani ty filmy a seriály mě moc neberou..

A po půl hodině jsem zas vytočená. Člověk si chce jen normálně povídat a fakt nemám náladu na to, aby mi někdo radil a nutil mi něco, co nechci..

Nejdřív to začlo tím, že se mám, že mám prázdniny.. Já mám prázdniny?? Jo, mám volno, ale za jakou cenu? Za tu, že nemám ani korunu, že nemůžu pořádně nikam chodit, že se doma nudím a že mám pocit, že čím déle jsem doma, tím menší šanci najít práci mám. Sice se umím pobavit, užít si hezký chvilky, ale vnitřně mě to prostě žere a jsem pořád ve stresu, co s penězma, co budeme dělat, kam ještě můžu vecpat životopis...

A pak začlo další..
"Proč nezkusíte nějaký větší město? To vás vůbec nemotivuje, že nemůžeš nic najít?" NE! Já mam svoje město/a (teď už vlastně dvě:)) ráda, nechci být daleko od svojí rodiny, chci mít možnost vidět mámu s tátou, kdy se mi zachce, ne abych byla limitovaná víkendem. Prahu miluju, fakt jo, ale nechci tam pracovat a žít.. Pak by to dopadlo, jako když jsem tam studovala a pracovala.. Domů jsem se dostala jednou za měsíc.A mě to nestačí. A co víc, nejdůležitější důvod je, že Kája má práci tady, novou, dobrou, je spokojený a finančně to je taky lepší.

V neposlední řadě přišlo mé oblíbené - a jak dlouho jsi bez práce? No, v březnu jsem byla chvíli v jedný firmě. A předtím? Od listopadu. "To nic moc no.. to už je poměrně dlouhá doba bez práce." Nechápu, proč všichni mají potřebu mi říkat, že jsem hrozně dlouho bez práce.. Já to přeci vím!!!

Pak radši přešel na téma festival.. :)