Každoročně se u nás koná Mezinárodní filmový festival. Za školních let to pro mě znamenal propařený týden, protože jinak je těžké najít u nás klub, co by měl otevřeno v týdnu déle jak do jedenácti. Filmy mě nebraly, myslela jsem si, že to, co se tu promítá jsou nějaký hrůzy. Pár jsem jich viděla, takže mě to fakt odradilo. (Tří hodinový dokument o životě dřevorubců kdesi na kraji světa a tak..)
Poprvé jsem si festival užila se vším všudy (tedy jak s maratonem filmů, tak i propařenými večery) po absolutoriu. Moje poslední léto u rodičů, bydleli u nás spolužáci z vošky, jeden mi zařídil za poskytnutí ubytování press kartu, chodili jsme spolu na promítání a i pařit. Namátkou si vzpomínám na filmy, co jsem viděla - maďarský Sedmý kruh, islandská Svatba za bílé noci, Špátovy dokumenty, tyhle tři mě zaujaly nejvíc.

Ale jak jde čas, u našich už nebydlím, takže jsem tam nemohla nikoho ubytovat, půlka lidí stejně nepřijela.. Loňský festival šel mimo mě, jednou jsem byla v krásné budově bývalé Spořitelny, ze které se v tomto období stává Aeroport..

Letos tomu není jinak. Nejsou peníze, tak se pak těžko něco podniká. Nicméně v úterý bylo volno, dnes je také, tak se kamarádka rozhodla, že mě prostě musí za každou cenu vytáhnout. Takže první náš tah, až budu vydělávat, platím já . Ovšem plánovala jsem si tak dvě hodinky prohlídku festivalových Varů, k tomu dva tři drinky a domů. Hned ze začátku plány vzaly za své. Začaly jsme u ní doma, se sousedy se grilovalo, popíjelo. Ale co! Takový šílený mix, kterému říkají Ferarri (Nevím, jestli je to nějak všeobecně známé, ale já to slyšela poprvé) - je to směs obyčejné vodky, třešňové vodky a energeťáků. Dala jsem ochutnávku půl kelímku. Kolem půl jedenácté jsme se vydaly za kamarádčinou ségrou do víru velkoměsta a už to jelo. V Fku brusinkové frisco, v Pekle cuba libre (Pěknej podmírák, sklenice napěchovaná ledem, že samotný cubíčko by bylo tak na panáka).. A co dál? No jak jinak, než otestovat nový klub New York. Další dvě cuba libre, pak jsme vyhrály Jamesona se spritem.. Završily jsme noc návštěvou naší milované Barracudy. Měly jsme tam svého oblíbeného barmana, kterému říkáme Anděl (To je taková hezká story na někdy příště ), takže s ním pár Lemondů. A já byla v pohodě!! Nic, žádná opilost, žádná nevolnost.. A spát se mi nechtělo, pařila bych do pěti do rána. Možná do šesti Ale holt jsme si to vyjímečně prohodily a kamarádce začalo být blbě, tak jsme jely domů. Prostě zákon schválnosti, když mi to sedne jednou za rok, tak jí nee no

Krásné završení večera mě čekalo po příchodu domů. Klíče strčím do zámku a ono nic. Nešlo odemknout. Kája nechal klíč v zámku. (Měla jsem spát u rodičů, tak semnou holt nepočítal.) Přemýšlela jsem, jaký mám možnosti. Jako nejlepší se jevilo ho zkusit vzbudit nebo si jít na těch pár hodin dospat do auta. Háček byl v tom, že jsem neměla klíče od autíčka. Tak volám miláčkovi, přes dveře slyším řvát jeho melodii (Mimochodem tak debilní a hlasitou, že to by vzbudilo i mrtvýho) a on nic. Zkouším mu volat asi 5 minut. Nic. Zvonek. Nic. Slyším kňučet pejska, ale Kája nic. Volám, zvoním.. No asi po čtvrt hodině se mi povedlo ho vzbudit, jak mi později řekl,největší zásluhu na tom má náš skvělej, chytrej, úžasnej a prostě nejgeniálnější pejsek, který neváhal skočit do postele a olízat páníčkovi obličej