Hned na začátek řeknu bez vytáček a na rovinu, že ne. (Tímto jsem přišla o většinu čtenářů. Tleskám si. Někdo mi kdysi říkal, že mám literární talent. :D) A vlastně, tomu zbytku lidí, co mě čtou dál, dlužím říct, že nemám vůbec tušení, o čem tento článek je. Možná, že není o ničem. Při svojí výmluvnosti a inteligenci bych se tomu vážně moc nedivila. Ovšem je tu pár důvodů, proč tenhle článek píšu - a možná, že ony částečně ospravedlňují to, že jeho obsah se rovná dlouhému příkladu se složitými výrazy, na jehož konci máte za úkol výsledné číslo vynásobit nulou.

- No tak zaprvé. Tyhle důvody jsou jen orientační. Nehledejte v nich prosím nic, na co byste se snad někdy chtěli odvolávat. Občas se mi stane, že velice rychle změním názor nebo postoj k danému tématu. Prosím, nezatěžujte mne moc filozofickými dotazy, odpověďmi, vůbec jakýmikoli tvrzeními či pouhými oznamovacími větami. Jak jste si jistě stihli všimnout, okecávat umím celkem dobře, ale jestliže se chcete něco opravdu dozvědět... tak vám moc nezávidím, že se to týká zrovna mě.

- Další z pozoruhodných věcí, kterých jste měli šanci si všimnout. Už celkem dlouho jsem nenapsala. Well, co to znamená "celkem dlouho". Tři měsíce. Zdá se mi jako celkem dlouhá doba, když si vezmu, že s průměrem dejme tomu čtyři články na týden tu mohlo být tak čtyřicet pět článků. Ráda bych, aby tenhle článek znovuzapočal funkci tohohle blogu, ke kterému jsem nikdy nepřestala mít jistý vztah, ačkoliv jsem tu tak dlouho o sobě nedala vědět.

- A ta poslední věc. Mohla bych napsat úplně cokoliv, ale jistým způsobem by mi přišlo sprosté, kdybych se ani slůvkem nezmínila o tom, jak tenhle blog hřbitovatěl. Mrzí mě to. Uvidím, co se s tím dá dělat. Mám ho ráda. A vás mám ráda. Nazdárek. Když budete chtít - za předpokladu, že jste dočetli až sem - můžete se tu ještě někdy zastavit a kdyžtak o sobě dát vědět. Pozdravím vás, ráda vás tu uvidím. Bude mi potěšením. :)