(Varuji vás - tohle není zrovna pozitivní článek.)

"Tak co mám dělat?!" zakřičela do ticha.
Odpovědí jí bylo cvaknutí dveří a temný pohled, probodávající ji skrz na skrz.
"To je na tobě."
Zas bylo ticho.
V místnosti panovala tma.
Na muže, stojícího před ní neviděla.
Došel k ní a prstem jí přejel po bradě.
Naskočila jí husí kůže.
Zastrčil jí ruku do vlasů a přitiskl se k ní tělem.
Políbil ji.
Dlouze a vášnivě.
Pokusila se ho od sebe odstrčit.
Nedal se a kousl ji bolestivě do rtu.
Přestal ji líbat, ale stále ji držel.
Rukama jezdil po jejích zádech.
Měla na sobě tenké šaty a nic víc.
Přejížděl odshora dolů, hladil ji po hýždích a na břiše, a poživačně při tom dýchal.
Věděla, že její síla proti němu nic nezmůže.
"Udělám, co budete chtít."
"Chci tebe."
"Ale.. to... nejde. Já jsem já...! Mám... mám manžela!"
Odmlka.
"Tím si nebuď tak jistá."
Zděsila se.
Začal ji líbat na krku.
"Co jste mu udělal?! Kde je? Jak je mu?!"
"Obávám se, že to už nikomu nemůže říct."
Kousal ji do ucha a jeho ruce nepřestávaly ve své činnosti.
Zatočila se jí hlava.
To ne.. ne... prosím, ne...
"Tak co? Budeš moje dobrovolně nebo ne?!"
Její netečnost ho už přestávala bavit.
Cítila, že takhle už to dál nepůjde. Buď se poddá a nebo si ji vezme násilím.
"Dejte mi ještě hodinu."
Ticho.
Pustil ji.
"Prosím..."
"Dobře. Ale pak už budu neúprosný. Rozhodni se dobře!"

Byla opět sama.
Motala se jí hlava, bylo jí špatně od žaludku a její útroby svíral strach.
A neměla už manžela.
Rozhodování za těchto podmínek nebylo nijak zvlášť těžké.

Strhla ze sebe oděv.
Ve tmě jí její vlastní nahota nevadila a věděla, že ať už by přišel kdokoliv, byl by na tom stejně.
Rozcupovala ho na cáry a ty svázala k sobě.
Vznikl jí dostatečně dlouhý provaz.
Uvázala smyčku.
Ve své cele posbírala pár kamenů a poskládala je na sebe.
Byly kluzké.
Tím lépe.

Když po hodině otevřel dveře do jejího vězení, zprvu nic neviděl.
Do místnosti dopadalo světlo z chodby.
Pak ji spatřil.
Nesnažil se jí oživit, věděl, že už to nemá cenu.
Za čtvrt hodiny nato se z budovy ozval výstřel.