"U toho mostu byste měli strávit MINIMÁLNĚ tři hodiny. Sedět u něj, vnímat všemi smysly, cítit atmosféru okolí i samostného mostu. Tu byste pak měli přenést do díla jak literárního, tak obrazového. A musíte se zamyslet hloub, hlouběji než normálně. Musíte se naučit vnímat podstatu věcí."
Takhle nějak si to představuje naše profesorka na humanitní studie (néé, neptejte se mě už zase, co to znamená... xD), kterou mám ráda, ale některé její výmysly jsou trošku... jak bych to nazvala - ztřeštěné? Přehnané?
Přece jenom, jsme ještě malí a hloupí (minimálně většina kluků), nemůže přece očekávat, že budeme všichni do jednoho vysedávat na jednom místě a rozjímat o povaze a myšlenkách mostu, nebo ano? :D

Každý člověk od nás ze třídy má jeden most (viadukt, lávku), u které musí strávit nějaký ten čas a vynaložit trochu úsilí, jehož výsledkem by měla být být kniha o pražských mostech (jo, kdo si toho ještě nevšiml - bydlím v našem velkoměstě, stověžaté matičce Praze).
Na každého studenta připadá jedna dvojstrana, z níž 70 % by měl být text, ostatek grafický materiál.
Text je rozdělený na tři části: první se zabývá údaji o mostě, druhý našimi dojmy a třetí má být povídka.
Ovšem samozřejmě, že ne povídka o někom, kdo se prochází po mostě, ani o rybě plovoucí pod ním - musí v ní jít o most jako takový, o jeho podstatu, o jeho... ehm, city?

Tak jsem se za tím vším včera vydala.
No, málem mi zrmzly ruce, jen co je pravda (pokud stojíte o fotky, napište, že o ně stojíte, nevím jinak, jestli má smysl je sem dávat) a, jak už jsem zmiňovala včera, neměla jsem sílu se někde česat, ovšem vítr foukal ukrutně, jako by neviděl mé utrpení, a tak moje vlasy vypadaly příšerně.

Na zpracování mám Negrelliho viadukt, a jelikož na jeho minulé návštěvě se mi nechtělo čekat, počkala jsem si včera a svezla jsem se přes něj vlakem (na tramvajenku, takže proč ne, že?).
Pravda, na tom nádraží jsem skoro umrzla, z nudy jsem udělala spoustu fotek, obtěžovala jsem průvodčího, objevila jsem druhou část nádraží, hojně nevyužívanou, a honila vlak, který tam vůbec nezastavoval; nakonec však přijel i ten můj a už to bylo.
Bohužel, cesta byla krátká - miluji jízdy vlakem.

Vystoupila jsem a netušila, co mám dělat dál.
(Zaprvé jsem si nebyla přesně jistá, kde se to nacházím, zadruhé jsem tak nějak nevěděla, co mám v plánu. :D)
A pak jsem sedla na tramvaj, dojela k viaduktu, obešla si jeho karlínskou část a zašla jsem i na autobusové nádraží Florenc, kde jsem předtím taky nebyla.
Celé se rozkládá vlastně mezi viaduktem, protože před začátkem nádraží se most rozdvojuje, takže ÚAN Florenc je celé v té jeho vidličce.

Pak jsem se odtamtud chtěla dostat pryč, ale nějak jsem nevěděla jak přesně, takže jsem šla zase zpátky, pak tramvají a pak busem domů.
V autobuse jsem snědla rohlík (s ničím, ale měla jsem hlad) a část balíčku sušenek Tuc - proč vám to tu říkám - nějak se mi nepovedlo dobře stolovat a moji spolusedící byli podrobeni podrobení... xD
Jen trošku, samozřejmě... *kouká do stropu a píská si* xD
Ještě teď je mi zima, když si na to vzpomenu... :D