Filozofovalo se nad ním více než mnohokrát, a přesto vás s ním budu obtěžovat i já.
Budu psát o něčem, co se týká vás všech.

Čím je pláč?
Zbavuje nás napětí.
Dá průchod naší zlobě, vzteku.
Anebo štěstí a neuvěřitelné radosti.
Ano, bohužel se tam hodí slovo 'neuvěřitelné'.
Vždyť, kolikrát jste vy viděli plakat člověka štěstím?
Já asi jen jednou, pokud si dobře pamatuji, a myslím, že ano.
Babičku, když jí po telefonu sdělili, že moje teta bude mít další dítě.

Byla jsem ještě docela malá (bylo mi něco okolo šesti), a tak jsem se nejdřív hluboce divila, proč babičku tak zkormoutil telefonát (samozřejmě jsem ještě k tomu neslyšela, co se v telefonu říká).
O chvilku později jsem se dozvěděla, že bude miminko.
A to už jsem vůbec nehápala babiččiny slzy.
Až později mi kdosi vysvětlil, že se jednalo o krůpěje štěstí.

A vůbec, jaké máte zkušenosti se slzami?
Dokážete plakat veřejně?
Anebo jen v ústraní?
Skrýváte své slzy?

Vždycky jsem to tak dělala.
Kdo má právo vidět moje utrpení než já sama?
Teď už zarudlé oči ukazuji více.
Pochopila jsem, že plakat je lidské.
Dlouho jsem to nevěděla.

Máma vždycky brečela, když měla potyčky s otcem.
Považovala jsem to za ukázání slabosti, za odevzdání se svému nepříteli.
A otce jsem viděla brečet... doopravdy brečet 'jen' dvakrát.
Jednou, když umřela máma mojí mámy, babička, které jsem toho stihla říct a dokázat tak málo... ale to je zase jiná kapitola.
Popravdě řečeno... teprve tehdy jsem pochopila, že přestože mojí mámu nesnáší, k její rodině ho něco váže.
Ale to jsem zase odbočila.
Ještě jednou jsem ho viděla brečet - klečel na kolenou u nás v koupelně a spínal ruce k mámě.
Chtěl vědět, co má udělat, jak se má zachovat, říkal, že neví, jak dál...

A pak takové náznaky, kdy už jsem byla větší, a kdy mi občas dělalo potíž, udržet suché oči.
Moji bratři... taky brečeli.
Ale jen jeden z nich hodně, a to ten nejstarší.
Je to blázen, ale to je taky jiná kapitola.
A můj malý bráška, který je napříč všemu, co se u nás děje nejspíš rozmazlený, a už v devíti mu to začíná lézt na mozek, brečí taky hodně, ale to nepovažuji za důležité.
Vždyť to jsou jen slzy, které mají mít nějaký účinek, mají na někoho zapůsobit.
Jak sprosté, zneužívat tenhle křehký projev citu.

Proboha, už mě z té obrazovky pálí oči; příště budu psát o smíchu, tohle není únosné.
A tohle není sebelitovací článek.
Jen se mi trošku ulevilo, když jsem vám to všechno sdělila...