"Tak hni sebou! Slyšíš?! Dělej!" křičel německý důstojník na muže, krčícího se v rohu prázdné, špinavé místnosti.
"Ty zmrde židovská! Tak se aspoň braň!!" zařval a kopl stín člověka před sebou bolestivě do břicha.
Muž zatnul zuby. Nechtěl dát najevo svoji bolest, protože věděl, že by tím toho hulváta akorát potěšil.
"Si hluchej? To do sebe necháš jen tak kopat, jo?!" výhružně zašeptal, odepnul si obušek od pasu a dobře mířenými ranami se začal strefovat do nebožákova těla.
Ten ze sebe nevydal ani hlásku.
Snášel rány a v duchu se modlil.
Nevnímal svou fyzickou podstatu, upínal se k vyššímu principu a hledal nějaký náznak pomoci.
Ten chlap už je tu dvě hodiny.
Neustále ho bije a ničí mu jeho beztak už nicotný život.
Ale proč?
Proč se on nebrání?
Proč neudělá něco, co by ho zachránilo...?

Protože pořád čeká na něco, co to udělá za něj.
Čeká na náhodu - ale pozor, náhoda je blbec.
Nespal se, člověče.
Bolí to, viď?
Tak něco dělej!
Přestaň doufat - tohle není sen!

Svoji silou by strážníka nepřemohl, proto se uchýlil ke lsti.
Vyčaroval na tváři grimasu údivu, zděšení a překvapení a pohlédl kamsi do dáli, ven z oken rozpadající se chatrče.
Přesně jak čekal - důstojník se jeho pohledu chytil a otočil se.
"Co vidíš? No tak! Co?!"
Muž se pokusil promluvit, ale z jeho suchého, staženého hrdla vyšlo jen nicneříkající zachroptění.
Odkašlal si, ale moc to nepomohlo.
"Zdržuješ mě!"
Kopanec.
Další, další a... další.
"Tam... někdo tam... běžel..." řekl zubožený člověk a pevně věřil v to, že se strážník otočí a vyběhne pryč, za oním imaginárním uprchlíkem.

Snaha se sice cení... ale často nedocení.
Buď si toho vědom, chudáku.
Podívej se dál - co vidíš?
Pohleď pravdě zpříma do očí - co tě čeká?
Je, o co stát?
Rozmysli si to.
Vážně?

Důstojník váhal.
Otáčel hlavou - na Žida a na druhou stranu.
Tam a zpět.
Nakonec se rozběhl.
U dveří se zastavil a štěkl:
"Na kterou stranu ty parchante?!"
Muž jen ukázal prstem směr.
Náhle byl sám.
S velkou námahou se zvedl ze země a došoural se k východu.
Rozhlédl se.
Nikde nikdo.
Vyšel ven a s vypětím všech sil začal utíkat na druhou stranu než poslal strážníka.
Bylo tu však něco, s čím nepočítal.
Vedle činžového domu, který právě oběhl, stálo policejní auto.
V tu chvíli muž poznal, že je v koncích.

Až teď?
Že ti to nedošlo dřív...
Neslyšel jsi mě, viď?
Neslyšel jsi mé varování, ubožáku?
Tak se teď nediv.
Já za to nemohu.
Postav se pořádně na nohy a opětuj smrti její pohled.
Nenech se zastrašit.
Protože to je teď asi to jediné, co ještě můžeš zkazit.

Z auta vyskočil další německý důstojník a jeho pohled byl zabodnutý do šesticípé hvězdy s nápisem Jude, která byla přišitá na mužově skromném oblečení.
Běžci se zježily vlasy.
Rozhlédl se a hledal nejlepší únikovou cestu.
Před sebou měl rovnou silnici - ale s policistou.
Po pravé ruce byla prudce zatáčející ulice. Netušil, kam vede.
Po levé ruce byla dlouhá rovná cesta, na jejímž byla zastávka autobusu.
Tam chtěl.
Nejdřív ale musel přeběhnout přes malé náměstí.
Rozběhl se.

Není to zbytečné?
Cítíš to?
Ne?
Ano?
Tak běž.
Ale pak se nezlob.

Po několika krocích se ozval výstřel.
Ucítil prudkou bolest v rameni.
Neotáčel se, nemohl.
Cítil beznaděj.
Je konec.
Konec.

Ještě ne.
Vzdáváš se.
To není dobré.
Musíš běžet dál.
Nesmíš se zastavit.
Bojuj až do hořkého konce.

Rameno mu silně krvácelo, ale on stále utíkal.
Otočil se.
Důstojník to vzdal, mířil zpátky k autu.
Muž neměl čas na to, aby mu spadl kámen ze srdce, jak se říká.
Běžel dál a v hlavě mu blikalo:
'Co když si to ještě rozmyslí?'
Opět se otočil.
Němec nasedal do auta.
Ale moment - to nebyl ten, co muže postřelil...!

Teď, už to vidíš?
Ne?
Tak sleduj dobře - sedíš v první řadě.
Není to trochu moc blízko?

Zrychlil.
Utíkal, seč mu síly stačily.
Slyšel motor auta.
Strážník, kvůli kterému Židovo tělo oslabovala silná bolest, nadával.
V tom autě musel být někdo jiný.
Zvuk se blížil.
Byl hlasitější.
Muž se snažil zrychlit, ale nešlo to.

Už to cítíš?

Popadla ho panická hrůza.

Je to horší než jsi čekal, co?

Bál se otočit hlavu.

Neboj se pravdy, člověče.

Ne, to prostě neudělá.

Zbabělče! Na co myslíš? Tak se přece otoč!

Nejde to. Podlamují se mu nohy. Už nemůže.

No tak! A to si říkáš člověk?!

Ohlédl se.

TAK! Už chápeš?!

Střetl se s dvěma velkými reflektory.

Nezapomeň...

Už jen tupý náraz.

... na pravdu.