Teprve včera jsem se zcela adaptovala na jaro, oblečením červeného kabátku a tenisek místo těžkého, černého kabátu a velkých, těžkých zimních bot.
Připadala jsem si jako motýl.
V autobuse jsem nějakou dobu stála, i když jsem měla možnost sedět (pak jsem si nakonec sedla), a přesto jsem měla pocit, že jsem lehoučká a mohla bych létat.
Byla jsem skrz naskrz prosluněná, provoněná, letuschopná.
Byla jsem jako nadýchaný obláček, připravený k vzletu a k letu do závratných výšin, ničím nezastavitelný...
Škoda, že jsem neodletěla.
To bych to těm lidem okolo mě nandala.
Luskla bych prsty, boty by se odlepily od podlahy, vznesla bych se, prorazila bych díru do střechy autobusu... lidé by jí koukali nahoru, já, jakožto zmenšující se stín, bych byla vidět jen mezi oslňujícími paprsky čerstvého, jarního sluníčka...
Nádhera... přestože v realitě to zatím nejde, ve svých snech se toho nevzdám...