(Povídka do knihy o pražských mostech, kterou jste si chtěli přečist xD.)

Mrtvý oblouk

Obtěžkána školní taškou jsem pomalým krokem došla až k přechodu, jako slušně vychované děvče jsem se rozhlédla vlevo i vpravo a pak jsem svůj zrak zapíchla do červeného panáčka na semaforu, vzpurně stojícího na jednom místě. Zprava nejelo nic, ostatně jako každé ráno tu byl řídký provoz, nalevo mi ve výhledu bránil obrovský Negrelliho viadukt, podél kterého jsem přišla a také měla v úmyslu pokračovat. Postavičce dovolující přechod přes silnici se náhle udělalo krutě nevolno a změnila svou barvu na svítivě zelenou, jednou nohou nakročila vpřed, tak jsem neváhala ji napodobit a šla jsem.

Najednou se na mě zleva vyřítilo zářící a rachotící monstrum, ozval se tupý náraz, něco mi ohromnou silou tříštilo bok a mně se zatmělo před očima. Chvíli byla tma a pak...

"Ta fantazie mě jednou dovede do hrobu" prolétlo mi hlavou a pokračovala jsem v chůzi, samozřejmě nijak nepoškozená.

"Kamaráde, tohle už mám v kapse!"

Hlasitý, opilý smích mu dnes už poněkolikáté dýchl do tváře. Chlapík před ním se smál, doslova až se za břicho popadal (a že bylo za co popadat) – zrovna on už na něm za dnešní večer vydělal pěknou sumičku peněz.

"Už bys to měl zabalit, ty karbaníku!" posmíval se mu přímo do očí jiný hráč mariáše.

"Co? Von zas prohrál?! Dyť to je dneska už povosmý!"

"Člověče, sis ještě nevšim, že sme v modernim světě? Polovinu dvacátýho století máme za sebou, přichází nová éra historie, tak proč toho ksakru nevyužiješ?!"

"Cha, cha, jak ty to děláš, to nikdy nepochopim!"

Všude kolem se vznášel chraplavý smích a na jeho hlavu se slétaly výkřiky, nesoucí všechny jen jedno poselství - totiž sdělit mu, jak neuvěřitelně neschopný je. Už toho měl plné zuby, ba co víc – už to nemohl, prostě nemohl dále snášet. Měl už něco vypito a to – plus ještě fakt, že jeho finanční zásoby se večer co večer krátily nepředstavitelným tempem – mělo značný podíl na tom, že jako smyslů zbavený vyskočil ze židle a se zakřičenou větou "Děte všichni do háje!" opustil podnik, prásknuv za sebou dveřmi.

Svými kroky jsem sledovala směr viaduktu, po ránu prosta jakýchkoliv myšlenek, až se mi na jednom místě rozvázala tkanička. Kdesi v dálce smykovalo auto, se zacinkáním o kus dál projela tramvaj, kolem mě prošla paní se psem. Sehnula jsem se, že si tkaničku zavážu, ale zvítězila gravitace a já sebou kecla na zem. Můj pohled těkal po okolí, zatímco se prsty poslepu snažily spoutat neposlušné provázky. Zrak spočinul na jednom oblouku, jenž se něčím zvláštním lišil od ostatních.

Jeho vlasy pročísl noční vzduch, rozpálenou a bolavou hlavu zchladil jemný vítr. Ostrý klapot bot se nesl tichou Prahou, odrážel se od viaduktu po jeho levé ruce a řady domu po ruce pravé. Dlaně vrazil hluboko do kapes, zaklonil hlavu a oddal se pohledu do nekončící černočerné temnoty, protkané tisícem malých světélek.

Sám sobě se zdál tak ubohý, tak nicotný. Vždyť kam se podělo všechno to, na co se kdy těšil? Radost ze života? Proboha, vždyť se z něj stal stroj! Každý den vstát po poledni, sníst něco málo z chudých zásob – ne že by vysloveně neměl na jídlo, ale proč nakupovat, když něco k snědku se v kredenci najde vždycky -, zapnout rádio, válet se na pohovce a koukat do prázdna, jít na procházku, skončit vždycky v té samé hospodě, zabudované v jednom z nespočtu oblouků Negrelliho viaduktu, a hrát mariáš, pozdě v noci se vrátit domů, více či méně opilý, a spát zase až do poledne.

Mariáš! Ten nenápadný, vtíravý ďábel, jenž ho už dávno sevřel do svých odporných hnátů! Jak se má vyprostit? Jak, když ani nechce?! Proč nemůže v té zpropadené hře párkrát vyhrát, když už jí propadl před takovou dobou?

Všechny ty otázky a výkřiky ho zevnitř rozežíraly a on se vydal jejich ničícím paprskům. Trhal se na kusy, nevěděl, co vlastně chce, a ani nevěděl, jestli to vědět chce. Všechno mu to vířilo v hlavě, došel k napůl zastavěnému oblouku... nikdy neměl štěstí... vlezl dovnitř... život nemá smysl... posadil se na zem, zády se opřel o chladnou stěnu a zavřel oči... konec.

Při dlouhém, pátravém pohledu na před léty zazděný oblouk mě ovládl nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Jelikož jsem povahy zvídavé, zvedla jsem se ze země a přímým krokem zamířila k něčemu, co se jevilo stejně nedostupné jako jednička ze zeměpisné písemky. Zvláštní dojem nepatřičnosti mi zabránil v nadšeném prozkoumávání zdi, takže jsem se poněkud štítivě dotkla chladné hmoty, jako bych očekávala, že mi schramstne ruku. Neschramstla, ale stalo se něco jiného.

Když se probudil, viděl, že nic nevidí. Chvíli mu trvalo než se rozkoukal, a když se rozkoukal, zjistil, že sedí schoulený na dně oblouku a že musel spát hodně tvrdým spánkem, když ho práce mužů venku nevzbudila. Přesněji řečeno nejspíš vzbudila, ale docela pozdě. V místech, kde tušil okraj oblouku, se skvěla asi padesáticentimetrová díra, horlivě zaplácávaná do čím dál tím menších rozměrů.

Slyšela jsem zvuk, při kterém mi naskočila husí kůže. Z nitra oblouku se ozvalo zapraskání, jako kdyby se lámala suchá větev. Ale to nebylo možné, vevnitř už přece dávno nemohl být žádný pohyb... nebo ano?

"Tohle není hra" blesklo mu hlavou a on vyskočil na nohy. Zběsilými pohyby doběhl ke zdi a zabušil do ní. Z vyprahlého hrdla se mu vydral výkřik, panický výkřik zoufalého člověka. Bylo ticho. A tma. Zařval, mlátil do černoty před sebou, prosil lidi venku, rozplakal se. Ale oni neslyšeli. A nebo možná slyšet nechtěli.

Přestože se mi to příčilo, přitiskla jsem ucho na zeď. Bylo ticho. Co jiného?

Tloukl do tmy kolem sebe. Bil se s neviditelným Satanem, který byl všude, zaplnil veškerý prostor - prostor, který se ale v panující temnotě rozplynul tak jako čas -, ale stejně to byl nerovný boj. Měl krutou žízeň, křičet už nemohl. Hladem byl zesláblý, tak jen seděl ve tmě a bojoval jak se smrtí, tak se životem z posledních sil. Nemyslel na nic, nebylo na co vzpomínat ani o čem přemýšlet. Vše bylo rozpuštěné v ničem, obestírajícím ho ze všech stran, i zevnitř.

Vtom mi někdo zakřičel do ucha, přidušený výkřik, znějící jakoby přes nějakou clonu, zoufalý hlas, hlas, prosící, plačící, naříkající, až mi přeběhl mráz po celém těle...

... a já se probudila. Ležela jsem na bílém lůžku v nemocničním pokoji. Vedle seděla moje matka, hlavu zoufale v dlaních.

"Ma... mami?"

"Drahoušku! Ty ses probudila!"

"Co...? Co se stalo? Proč...?"

"Srazil tě autobus, víš, pod tím zatraceným viaduktem..."