A to jsem měla takovou šanci...!
Ne, nestalo se nic strašného, s nikým jsem se nevyspala, nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila.
Ale stejně mě to mrzí.

Měla jsem koncert.
No, spíš vystoupení.
S kytarou, vždyť ví víte, že hraju na kytaru.
Enya.
Ta krásná, božská, jemná melodie... linie, táhnoucí se po ztmavlém nebi... plamen, šlehající do výše... citlivá vášeň, rozechvívající struny kytary i srdce...
A já to celý zmrvila!

Jen proto... že si od sebe moc slibuju, že čekám něco, co se stát nemůže a nedovedu dotáhnout ani to, co bych mohla!
Jsem neschopná, neschopná, neschopná a nikdo mi to nevymluví.
Byli tam lidi, kterým jsem zrovna chtěla dokázat, že když se o něco snažím, tak to dokážu.
A bylo jich tam tolik!
Nedokázala jsem nic!
Nepředvedla jsem se.
V jejich očích jsem musela klesnout ohromně hluboko.
Jsem nula.
Není tu pro mě místo.
Jediné, v čem vynikám, je škola.
A to jen proto, že mi to prostě leze do hlavy.
Ale k čemu mi to v životě je?
K čemu?
K čemu je člověku to, že ví, co je endoplazmatické retikulum, Kalinigradská poloexkláva nebo když zná názvosloví kyselin, hydroxidů a solí?

Jsem nic!
Umím jen to, co mě naučili ve škole.
Jsem nula a nic neznamenám.
Nikdy nemůžu ničeho dosáhnout, protože to, co umím, mám jen v hlavě - a to je mi v praktickém životu na nic!
Jsem zklamaná, ohromně zklamaná sama sebou.
Moje duše pláče, div mi to srdce neurve.
Jsem nula.
Nic.