Probrečeli jste někdy úplně celý film, aniž byste k tomu měli zjevný důvod (rozchod apod.)? Prostě jen tak, z ničeho nic, od začátku až do konce? Zapli jste si někdy televizi, nechali tam jeden už běžící film a po pěti minutách už prolévali slzy - a to až do té chvíle než ten film skončil? Ano?

Tak přesně tohle se mi včera stalo.
Ne, nejdou na mě "mé dny", to už mám za sebou, ani jsem nic nevypila.
A vlastně doteď pořádně nevím, co mě na tom tak strašně dostalo.
Ale plakala jsem vážně od začátku (co jsem to zapla) až do konce.
Nikdy předtím jsem se takhle podivně nechovala, a tak se ptám - je to normální?

Abyste tomu rozuměli, dívala jsem se na Úplně vzhůru.
Asi jste o tom ještě nikdy neslyšeli, co?
No dobře, tak jinak: říká vám něco jméno M. Night Shyalaman?
Ne?
A co Šestý smysl? (Přiznám se tedy, já to neviděla, ale předpokládám, že vy nejste takoví kulturní barbaři jako já, takže se vám určitě rozsvítilo už u jména režiséra. :D)

Ten film je o chlapci, co chodí do páté třídy klášterní školy a zemře mu dědeček.
Jeho první čtvrtinu jsem neviděla kvůli Mlhám Avalonu, jež jsem sledovala předtím, takže nemůžu říct, jak začíná.
A kupodivu nemůžu ani pořádně říct, jak to končí.
Na ČSFD a všude jinde sice píší, že je to film rodinný/komedie/drama, ale podle mě je to jen smutná zpověď světa očima dítěte.

Joshua (Joseph Cross) je smrtí svého prarodiče zdrcen, protože mu byl mnohem bližší než jeho zaměstnaní rodiče.
Ve škole se chová jinak než jeho kamarádi; narozdíl od nich, on bere Boha vážně a hledá ho.
Snaží se zodpovědět otázku života a smrti, hlavně smrti a posmrtného života - svého dědy, umřivšího na rakovinu kostní dřeně.

"O prázdninách bychom mohli jet všichni na dovolenou, jako rodina."
"A kam Joshuo?"
"Třeba... do Říma."
"Proč právě tam?"
"Nevím, je to hezká země. Koukejte ..." vychrlí informace o letenkách se slevou "... Co vy na to?"
"A... Joshuo, není to náhodou tím, že v Římě je Vatikán a ve Vatikánu papež?"
"Eh... cože? Vážně? Papež?"
"Joshuo... papež není Bůh..........."

Už jen to, že tak malý chlapec se snaží najít Boha, ta víra, ta síla mi bere dech.
A když pak našel svého nejlepšího kamaráda doma v epileptickém záchvatu... když vzpomínal na svého dědu... na závod v běhu, který chtěl vyhrát pro něj, ale zakopl a upadl, a děda pak stál v cíli s otevřenou náručí dlouho po tom, co všichni ostatní už doběhli, Joshua ležel na zemi... rozběhl se dědovi do náruče...
Když se mu nedostávalo Božího znamení, ale nakonec se rozsněžilo...
Možná, že se vám to zdá kýčovité, ale v tom filmu byla nějaká síla.
Něco, co mě donutilo brečet.
Něco.

"Můj děda věřil ve dvě věci..."

Na konci Joshua vidí neznámého, ale přesto známého studenta, ze kterého se nakonec vyklube anděl...