Pozval mě.
Na zmrzlinu.
Do McDonalda. (Ech, dobře, na tom jsme se trochu domluvili - já nechci nic vážnýho, žádnou cukrárnu nebo tak...)
Pozval.
Mě.
Já to prostě nechápu.

Holky mi už dlouho říkaj, abych na něj nebyla hnusná, abych mu nějak dávala najevo, že ho mám ráda.
Protože je evidentní, že je do mě blázen.
Fajn, já ho mám... já ho mám ráda... ale... ALE.
Je to kluk.
Chápete mě?
Ne.
Tohle je strašně zmatený, ale já nechci bejt zlá.
Prostě... je to... já nevim, jak to říct.

Je to dítě? A jak to vim?
Je nedospělej? A jak se to pozná?
Nedosahuje mojí úrovně? Co je to proboha za kec?

Potřebuju, abyste pochopili, že mé arogantní a ješitné namyšlenosti se ten hoch zdá zkrátka nevyspělý.
A teď mi jako řekněte, co s tím mám asi dělat? 

Ach můj Bože, co když se mě zeptá, jestli s ním nechci chodit? Co mu mám říct? Jak se na něj mám dívat?
Jediný, co mi zbejvá, je zeptat se ho, co si představuje pod pojmem "chodit s někým".
Protože já to nevím.
A jestli řekne, že to je prostě tak, když se mají dva lidi rádi - tak co mu na to mám odpovědět?

"Ale, víš... já... Víš, mám tě ráda, ale... jenom jako kamaráda, chápeš?"

Nebo co? Něco v tomhle smyslu to bude muset být.
A on bude smutný a zklamaný...
Ale já za to nemůžu, já jsem prostě na starší, no! *na pokraji zoufalství*

Když jsme dneska jeli tramvají a já vystupvala, chytil mojí ruku a... "políbil" ji, což je dost vznešený název toho, co udělal, proto ty uvozovky.
Pokud už dneska našel odvahu k tomuhle... co když... ááááááááááááááááááááááááá!!!!!!