A začneme poněkud nepoeticky:
Jak je fajn mít prachaté rodiče ... anebo aspoň zaměstnané. Jakmile má člověk peníze, všechno je jednodušší. To mu ale začíná docházet až v momentě, kdy už je nemá.
Ostatně, kdybych vám měla vyjmenovat období, kdy jsem peníze měla, moc bychom si asi nepokecali.
Za ty učebnice podle všeho vypláznu alespoň tisícovku.
Za kytaru dalších tisíc osm set padesát.
Pak jsou tu obědy.
A ostatní.

Jo, já vím, že takovéhle kecy vás moc neberou.
Že po skoro třech měsících, kdy jsem se neobtěžovala sem napsat písmenko, byste ode mě čekali asi něco trochu jiného.
Že bych měla napsat něco ztřeštěného, veselého a optimistického.
Ale mě to ničí.
Ta hra na nejsilnějšího mě ničí.
A přitom za to ani pořádně nemůžu...
Nesu vinu za něco, co je pro mě přirozené, co mě baví a co vlastně nikomu neubližuje.
Občas bych si přála nebýt tak strašně empatická.
Berte si to jak chcete, ale rovnou vám říkám, že tohle nepatří do kategorie "nenápadné vychloubání se svými přednostmi".
To, že taková jsem, mě užírá zevnitř, a to, že to ostatní ví nebo neví, zvenku.
Momentálně jsem demolovaná ze všech stran.
Stojím na pusté stepi jako osamocený, opadaný strom a studený vítr mi bere všechno, co na mně je. Chlad spolu s teplem z jádra Země mě zevnitř nejdřív roztaví a pak zmrazí.
A jak se pak můžu tvářit, že je všechno v pořádku...?!