Takže je tu pokráčko. Konečně! :-)

Schůzky v parku

2.díl

Kruci!
To bylo tak vše, co si vybavovala moje paměť, která mi teď víc než cokoliv jiného připomínala cedník.
(Wow, vybavuju si i cedník!)
Bylo mi, jako bych dvacet let nepřetržitě a velmi hluboce spala, a teď mě najednou někdo rychle a krutě probudil.
Pokusila jsem se otevřít oči.
Projela mi jimi bodavá bolest.
Zkusila jsem to ještě jednou a pomaleji.
Podařilo se.
Celý svět se utápěl v nevysvětlitelném světle. Ostrém, řezavém a pálivém světle, které mě brzy donutilo oči opět zavřít.
Co to má ksakru znamenat?!
Zvolna jsem ještě jednou otevřela oči a ignorovala okamžité pálení. Chvíli jsem je měla jen otevřené. Prostě jen otevřené. Za chvíli už jsem dokázala poznat, že kolem mě je bílo, ale že je to pouze naprosto přirozené bílo, které panuje v nemocničních pokojích.
Moment...! V "nemocničních pokojích"? V jakých nemocničních pokojích?!
Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že kromě mojí, jsou na pokoji ještě dvě postele. Prázdné postele.
Opět jsem zavřela oči a snažila si na něco vzpomenout.
Na cokoliv.
Ale nic nepřicházelo.
Doprčic!
Nechala jsem zavřené oči a na nic nemyslela.

Jasně modrooký muž zavolal na číšníka, a ten k němu ochotně přišel.
"Dva panáky." při těch slovech muž kývl na mě...

Pronikavá bolest...
Křik...
Můj křik!
"Aaauu! Áááh. Prosím...! Ne...! Ááuu!"

"Já panáka nechci!" udiveně jsem na něj pohlédla.
"Ale jo, dáš si..." mrkl na mě...

Prudké rány, směřující sěrem k mému břichu...

Krásný pocit po vypití té malé skleničky...
Povídání...

Krev...

Smích...

Bolest...

Zábava...

Křik...

Ty oči...

Prosby...

Ty jasně modré oči...

Ticho...

Až velké ticho...

* * *

Přepadli mě?
Přepadli mě?
Oni mě přepadli.
Přepadli?!
ONI MĚ PŘEPADLI?!

...

Přiznávám, je to trošku stupidní, ale přesto byste se mohli aspoň obtěžovat mi to potvrdit, abych si tím mohla být stoprocentně jistá.