Nedávno se mi podařilo sepsat jakous takous básničku.

Název neznámý...

Ne, není to jen hrůznej sen,
co by se mi snad v noci zdál.
Slzy kanou a já vím jen,
že den se mou noční můrou stal...

Co víc mě děsí, den či noc?
Tma či světlo bdící?
Co nade mnou má větší moc?
Co z toho...? Těžko říci...

Když sklápím víčka, děsím se,
co sen mi přinese?
Mé myšlenky mě ptají se,
proč vlastně bojím se...?

Proč bojím se... A čeho?
Vždyť černá tma je útěchou.
Útěchou - beze všeho,
avšak prázdnou... A tak strašně...
Tichou...

Já vím, že je to jen bezduchej text, kterej může napadnout i hnijící banán, ale...
TO JSEM PROSTĚ JÁ!!!