Pokračování povídky...

Schůzky v parku
3. díl

Už jsem věděla.
Jasně jsem si vzpomínala na všechno, co se stalo po chlápkově poznámce o pravdivosti denní doby.
Opil mě.
Sice nechtěně, ale opil.
Sice ne moc, ale dostatečně na to, abych při východu z obchodu nedávala pozor na to, co se kolem mě děje.
A tak jsem si jich nevšimla.
Vlastně jsem si jich ani všimnout nemohla - stáli za rohem a znenadání na mě vybafli.
Ale kdybych nebyla opilá, mohla jsem je zaregistrovat dřív.
Nebo ani ne tak zaregistrovat, jako spíš reagovat na ně.
A to jsem neudělala, protože jsem nemohla.
Ale kdybych mohla, nemuselo mi vůbec nic chybět.
Kdysi jsem chodila na karate.
Ty chvaty člověk nemůže zapomenout.
Ale když je opilý...
Nemám mobil.
Nemám peněženku. Tím pádem taky
nemám žádné doklady kromě tramvajenky.
Nemám ani mojí starou empétrojku. (Která jim mimochodem asi stejně k ničemu nebude, protože za posledních 5 dní se mi ji nepodařilo ani jednou zapnout - a neměla jsem v ní špatné baterky.)
Sebrali mi dokonce i už skoro vypotřebovanou řasenku a rozlámaný hřebínek.
Ukradli mi moji básnickou sbírku i s mojí nejoblíbenější záložkou.

Ale berme to z té lepší stránky, že?

Naštěstí mi i něco nechali.
V první řadě se divím, že mi nevzali tu kabelku, ve které jsem všechny ty věci měla.
Taky mi díkyBohu zbyl můj adresář, kde mám všechny kontakty, adresy a i jiné informace, které jsem si tam zapsala v domnění, že je tam nikdy nemohu ztratit. (Ehm...)
Nesebrali mi oční stíny.
Nechali mi anglicko-český a česko-anglický slovník, který s sebou nosím pro případ, že bych potkala ztracené turisty.
Ale to je všechno.
A navíc...
Mě strašně zmlátili...
Zbili do krve...
Zbili do bezvědomí...
A já se ptám...
Každého, kdo přijde na pokoj...
Každého, koho potkám ve snu...
Každého, na koho pomyslím...
Ptám se...
Měli důvod...?