Napadl mě nápad, tak jsem si sedla a napsala ho.
(POZOR! TATO KRÁTKÁ POVÍDKA OBSAHUJE HÁDKU!)

Já?! No to teda ne!
Normální

Otočila se a spatřila jeho obličej.
Plakal.
Poprvé za celý život, kam její paměť sahala, se mu po tvářích koulela jedna slza za druhou. Vytékaly jak kapičky rosy z jeho očí, stékaly po jeho lících a kapaly na jeho hruď.
Tak nesmírně ji zarazil ten nával náhlého smutku, že úplně zapomněla, že chtěla říct:
"Ne, opravdu to nejde."
Teď na něj pouze zírala s málem otevřenou pusou a nevěřila svým očím.
Plakal.
On opravdu plakal.
Místo své poznámky, která původně měla být řečena s náznakem netrpělivé jízlivosti, se téměř omlouvala:
"Poslyš, já... ráda bych, ale... nejde... nejde to... opravdu... Opravdu to nejde..."
Podíval se na ni uslzenýma očima.
Ten pohled nemohla vydržet.
Uhnula svýma očima.
Konečně promluvil:
"Doufal jsem... Ty jediná..."
Vyčítal jí snad něco?
On jí něco vyčítal?!
To by si nedovolil!
Po tom všem...!
"Tak hele, já už jsem se ti omluvila-"
"Neomluvila-"
"Neskákej mi do řeči! Já už jsem-"
"Neomluvila! Člověk se omlouvá slovy Omlouvám s-"
"No a? To přece není podmínka! Omluvila jsem se ti jinými slovy. A to taky pl-"
"Ne! To neplatí! Musíš říct Omlouvám se, jinak to nepla-"
"To teda platí!"
"Neplatí!"
"Platí!"
"Neplatí a nerozčiluj se!"
"Já se nerozčiluju! To ty se roz-"
"Já?! No tak to teda ne! Jestli se tady někdo rozčiluje, tak já to teda určitě nejsem! Podívej se prosimtě na sebe! Jsi celá červená! Vidíš to?"
"Červená?! Děláš si srandu?!"
"Srandu? Kdo si tady dělá srandu?!"
"No tak já to teda nejsem!"
"Neee, vůbec! Ty a srandu?! Vždyť to já bych si nikdy nedovolil říct! Ha ha ha - srandu?! Chááá, ha ha!"
"Ty se směješ? Jseš úplně hysterickej!"
"Já a hysterickej? Na tak teďs mě dostala!" (Další záchvat smíchu.)
"On se směje! Tak hele, já se tady nebudu vybavovat s šílencem! Víš co? Jdu pryč!"
Přestal se smát a vyčítavě se na ni zahleděl, přestože věděl, že ho nemůže vidět, protože rejdila po pokoji a hledala poslední věci, které by snad u něj mohla zapomenout.
Ona si samozřejmě všimla, že se její bývalý přítel už nesměje, ale dělala, že tomu nevěnuje pozornost.
Tupec! Co si o sobě vůbec myslí?!
Pravda ale byla, že ho měla někde hluboko hodně ráda. Ani ne jako chlapa, zástupce opačného pohlaví, milence - spíš jako bratra. Ta vnitřní láska, která i přes každodenní hádky a spory přetrvává. Ta láska, která by jí v případě jeho náhlé smrti NEnašeptávala, že ztratila kus sebe, kus svého srdce, ale že přišla o svoji krev... o svého bratra...
Při těch myšlenkách se jí oči zalily slzami.
"Takže jdeš pryč?" zeptal se jí měkkým hlasem. Ona, jak měla v očích ty slzy, se musela chvilku přemáhat, aby se jí ani náznakem nezátřásl hlas:
"Já... jo, už půjdu." Otočila se, aby se na něj na rozloučenou usmála, jako že se sice pohádali, ale pořád ho má ráda (výše zmíněným způsobem), ale když se otočila, zjistila, že se dívá přímo do jeho světle šedých očí, které byly od těch jejích vzdálené asi patnáct centimetrů.
Dost se lekla, ale vynasnažila se udržet si sebevědomou masku.
"Takže... Zatím ah-" Zmlkla.
Ne že by spatřila v jeho očích rudé světýlko nebo odraz mimozemšťana - dal jí pusu.
Popravdě řečeno... ji spíš políbil...
Dalo by se to nazvat...
"Co?!"
Přerušený francouzák.
Plesk.
S fackou jako bonus.
"Debile!" Nakvašeně opustila jeho byt.
Chvíli se za ní díval prázdnou chodbou.
"Aha. Takovéhle polibky se asi sestrám na rozloučenou nedávají..."