Moje matka musí vždycky všechno pokopat!
Dneska ráno jsem se cítila fajn.
Neříkám skvěle, ale v pohodě.
Byla jsem domluvená s jednou holkou, že k ní půjdu s matkou na návštěvu, podívat se na její dvou - tří měsíční sestřičku.
Dopadlo to tak, že máma zůstane doma a já půjdu s rodinou tý holky na koupaliště.
Skvělý, ne?
Jestli tohle ta holka čte, tak se jí moc a moc omlouvám, ale mojí matku nezměním.
Nejdřív jsem se s ní pohádala kvůli sukni, kterou jsem prý nevhodně zkombinovala s trikem a podkolenkama. Samozřejmě jsem jí se slovy omluvy řekla, že do toho, jak se oblíkám jí nic není.
A ona na mě zakřičela, že takovýhle věci prostě kombinovat nebudu!!!
A otec mi před pár dněma řekl, že vypadám jak blázen, když jsem na hlavě měla červeno - bílej baret.

A já se ptám...:
CO JE JIM DO TOHO, JAK SE OBLÍKÁM, CO NOSIM NA HLAVĚ A CO SI DĚLÁM S VLASAMA?!?!?!

Vím, že tahle otázka tu asi nezaznívá poprvé, ale co mám říkat jinýho, když je tohle pořád pravda?!
Kdy si uvědomí, že už mi není šest?
Co mám udělat?
Pořídit si nějakýho kluka?
To by ho vyhodili a mě by asi zabili...

Mimochodem, teď mi kolem hlavy zní nějakej uklidňující a donekonečna se opakující popěvek, kterej si tu pustila matka (protože není doma otec, ten by jí to nedovolil) a znemožňuje mi pořádně se soustředit...

jeji namaha... nauli... nanananana... dádža palanaha... ou ou....dana patha... jeji namaha... jeji namaha.... ou ou... gari nananana.... jeji namaha...