Je to složitý, krucinál, je to složitější než bych si přála.
Jak může být člověk tak zmatený?
Jak může být oheň a zároveň voda?
A proč?
A proč já?
Na jednu stranu - ANO, jasné ano, neměnné, zářicí a milující.
Na straně druhé - krucinál, jak je to možné? NE. Jak může být tak zarputile sebevědomý a otřesně sebetředný?
Tohle je strašné, ta dvojitost... ta nesourodost, pokora a přesto nadřízenost!
A jak mám tohle dát dohromady? Jak to můžu spojit v jednu fungující symbiózu? Vždyť to nejde! Tohle opravdu ne, prosím, ne, co jsem vám udělala... já nechci ubližovat... nechci, nechci, vážně ne! Ale tohle mě k tomu jednou dovede... protože to nemůže fungovat. Není možná. Jestliže to jednou začne, tak to taky skončí, a ten konec bude bolestivej, ach ne... A jednou k němu dojde. Proti tomu se nemůžu bránit.
Já to tak nechci! Ale ten vlak už se rozjel. Teď už můžu jenom čekat až dojede a nebo ho jenom zrychlit. Ale ne, co jsem to zase provedla?!