Rok je zase fuč a zase je tu cesta do Krkonoš, stejně jako poslední roky. Čas ubíhá nějak rychle! Letos pro změnu nejdu nejdelší sto kilometrovou trať, ale kratší, co by měla mít jen padesátpět kilometrů. Po ubytování v hotelu se jdu pomalu zaregistrovat a pak do hajan. Hlavně nezapomenout zapnout buzení. A je tu sobota ráno. K snídani si dám jen dvě deci mlíka a na cestu z hotelu k DDM banán. Na start do DDM jdu tak nějak na poslední chvíli, nemám to z hotelu daleko, což je příjemné, ale co je nepříjemné je to, že cestou tam začíná drobně poprchávat. Téměř jako vždy mám na sobě kraťáky a funkční tríčo DR a na něm bavlněné, jak jinak, žluté tríčo KR. Již tradiční souprava, HI. Jelikož jsem se zaregistroval už v pátek, jak jsem psal už výše, tak jsem v pohodě, jen z batohu vytahuji bundu. Rozhlížím se, zda neuvidím někoho známého, ale ti byli na startu nejspíš už včera. Hm, nikdo. Něco málo po sedmé hodině ranní vyrážíme směr Žalý, po žluté, známou cestou z minulých ročníků K100. Stále drobně prší. Moc to nehrotím, stačí když budu na vrchu do hodiny. Po nějaké době ve stoupání na Žalý sundávám bundu. Hurá, přestává pršet. Od úbočí Žalého se pokračuje po červené až k vrcholu.

                              Pěkné první stoupání na Žalý

 Tak jo, trvá mi to 51 minut, jak zjišťuji druhý den po vysypání dat z Loggera. Ještě nacpat bundu do batohu a honem dolů z kopce po červené na rozcestí Rovinka. To míjím v běhu, odbočuji mírně doprava na zelenou, kolem Třídomí a stále dále až do Špindlerova Mlýnu. Terén je mírně zvlněný s mírným stoupáním, tak se dá skoro stále běžet, takže pohoda. Ve Špindlu chvíli po silnici a už je tu kontrola a občerstvovačka. To jsem zhruba po dvou hodinách na šestnáctém kilometru. Dávám si chlebík s medovým máslem, dva kelímky ionťáku a mastím si to po modré vstříc Dívčí lávce. Na rozcestí Pod Dívčí strání se modrá rozdvojuje a já pokračuji vpravo přes Labe, pak podél Bílého Labe až k rozcestí U Dívčí lávky. Od rozcestí opět změna barvy, souběžně vede modrá a zelená. Cesta stále mírně stoupá až k rozcestí Pod Jeleními boudami. To je na devatenáctém kilometru. Zde odbočuji vlevo a drápu se do kopce po zelené. Rozcestník hlásí nějaké tři kilometry na Luční boudu. Že by to byl takový kousek? Asi jo, ale ten kopec, to je tedy něco. Cesta několikrát křižuje silnici, krpál je to pěkný. Tady už potkávám výletníky jdoucí kopcem dolů. Kupodivu mi nepřijde, že cesta trvá nějak moc dlouho, když se objeví nějaké stavení. A jak přicházím blíž, pomalu, páč se musím po tom šíleném stoupáku drobet vydýchat, tak poznávám, že jsem u Lužické boudy. Za mnou jsou tři hodiny ťapání a dvacet jeden kilometr. Paráda. Tady Logger nějak stávkuje, nezaznamenal odbočení na boudu. No je to jenom technika. Orazit kontrolu, doplnit vodu a hurá po zelené kolem Špindlerovky úbočím Malého Šišáku do Polska, vstříc kořenům, kamenům a v neposlední řadě vodě a bažinatému terénu. Asi nejnáročnější úsek.

                            Tady začíná opravdu velice výživný terén

 Sice mírně zvlněný, trochu klesající, ale ten terén! Vyloženě technická záležitost, takže tady jdu pomalu, hodně pomalu a k tomu ještě opatrně. Vlastně až nejpomaleji a nejopatrněji. Možná až přehnaně opatrně, ale jeden nikdy neví, že jo.

                         Opravdu velice výživné a k tomu ještě trochu deště, za chvíli, asi je tu stále málo vody

 Taky mě tu předbíhá hromada lidu, ach jo. Ten terén trvá necelé čtyři kilometry. Naštěstí, ale i to je víc než dost! U Poutníků opouštím zelenou a pokračuji po žluté k Polaně. Potom ještě několik set metrů po dřevěné lávce, po které se dá místy i běžet a už je tu rozcestí Polana. Sem mi to trvá čtyři a půl hodiny. Zapamatovat si Bazilíška (heslo, že jsem tam byl), změnit barvu na modrou a frčím si to dál kolem plesa Maly Staw až k hospodě Strzecha Akdemicka. Tady je už hromada výletníků.

                Maly staw a lufťáci

 

                          A zase Maly staw

Stále jen jdu, páč cesta pěkně stoupá a po těch některých viklajících se kamenech před plesem, nic moc. Ve stoupání ke Spálené strážnici zjišťuji, že jdu asi špatně. Ale zase ne až tak špatně. Jen jsem se odchýlil od trasy na mapě.

                           Poutníci v pozadí, pohled přes Maly staw, ten je někde dole

 Od Strzechy Akademicke jsem měl pokračovat po žluté a pak po černé, no chybička se vloudila, vracet se už nebudu. Každá cesta vede nahoru. A je tu konec stoupání a jsem na třicátém druhém kilometru, na hřebenu a u rozcestí.

                         Hřeben nad Maly stawem a blížící se šedý běs

 Kousek za rozcestím Spálená strážnice se začíná zatahovat a já s obavou sleduji přibližující se tmavé mraky plné nepříjemného obsahu. Začíná se zvedat vítr. Mé obavy se vyplnily v okamžiku, kdy si z batohu rychle vytahuji bundu, do které se snažím urychleně nasoukat. Zpočátku se spouští "jen" déšť, který se přibližně 300 metrů před Slezským domem mění v kroupy o velkosti tří až čtyř milimetrů. Pěkně bodají do holých rukou a bušení do kapuce taky nic moc. Po chvíli mám kraťáky totálně promáchané, ale hlavně že jsou záda v suchu. U Slezského domu odbočuji doprava a pokračuji po modré směr Luční Bouda. Téměř celou dobu běžím, po dřevěné lávce směrem na Luční s malými přestávkami. Je to tu samý výletník a díky bubnujícím kroupám málokdo slyší mé přibližující se funění. Kousek před Luční boudou se vyjasňuje a jako by ani žádný fujtajbl nepadal. Příroda dělá jako že nic, já muzikant. Prostě hory.

                       Roztáté kroupy u Luční boudy, čili skoro potopa

 Sundávám bundu, nechávám jí trochu proschnout na rozcestníku a láduju se nějakou sůšou a z flašky nasávám ionťák. To je třicátý šestý kilometr. Žádné velké zdržování, zabalit bundu a hurá na trať. Opouštím modrou a pokračuji po červené.

                 Pařák u památníku, tady bylo opravdu vedro

Stoupání k Památníku obětem Krkonoš je poměrně prudké, takže žádný běh. Taky je pěkné vedro a odpařující se voda z asfaltové cesty dělá z hor prádelnu. Z vrcholu už je vidět Výrovka, tak tam, kde není klesání moc prudké, se rozbíhám. Což, bohužel, není často. U Výrovky si zase trochu loknu z ubývajících zásob pití a pokračuji dál. Nějak mě vůbec nenapadlo si na Výrovce dotankovat vodu, jak jsem si pozdě uvědomil o několik kilometrů dál. Terén je příjemně zvlněný, tak se rozbíhám. Na křižovatce u chalupy Na Rozcestí se pouštím do posledního banánu, ještě vysypat kamínek z boty a pokračuji v mírném klesání na Zadní Renerovky. Počasí zatím přeje, už není takové vedro. Chvílema je pod mrakem, což je příjemné, trochu pofoukává příjemný větřík. Běží se moc pěkně. U cesty na lavičce nad Zadními Renerovkami sedí nějaký schvácený cyklista a nadává do mobilu na nekonečné dvanáctikilometrové stoupání. Tak to se mám na co těšit, říkám si v duchu, jestli jel tou cestou, co mám já běžet. Hm, asi jo. Tak bude asi konec s během a budu pěkně ztrácet na čase. Zase si loknu a pokračuji v běhu, dokud to jde. Ale udivuje mě jedna věc. Od Luční boudy jdu či běžím sám, nikdo přede mnou a ani za mnou. V dohledu. Že by mě už všichni předběhli, to se mi moc nezdá. Sice jsem předbíhající nepočítal, ale zase jich nebylo tolik. No nic, po chvíli přecházím do chůze, páč se kopec začíná svažovat drobet víc. A z prudších kopců stále ještě neběhám, jak už jsem se zmiňoval v jiném článku. A už je to tady, a zjišťuji, že mi dochází voda a to je malér. Na dalším odpočívadle na mě pokřikují výletníci, že všichni přede mnou běželi, tak proč já jen jdu? Mávnu nad tím rukou a pokračuji dál. A červík opět hlodá. Sice mě uklidnilo, že jsem na trase, ale zase ti všichni běžící, hm ..... No, někdo musí být poslední, že jo. Ale hlavní je si akci užít, což se zatím, i přes chvilkovou nepřízeň počasí, daří. Únava se sice hlásí, ale zase ne taková abych musel nějak citelně zvolnit. Aby ne po čtyřiceti kilometrech, že jo. Nejsem robot. Jak cesta vede lesem, tak se rozhlížím v jednom kuse a uši mám jako radary, jestli neuvidím, či nezaslechnu nějakou tu tekoucí vodu. A štěstíčko přeje na čtyřicátém čtvrtém kilometru. Někde za Předními Renerovkami, spíše až tak jeden kilometr za Lahrovými boudami slyším slabé zurčení vody. Tak odbočuji vlevo do lesa, kde objevuji studánku a z ní dřevěný žlábek vedoucí do velkého dřevěného koryta. Neskutečně osvěžující studená voda. Mňam. Doplňuji zásoby, tedy první sebe a pak taky obě flašky a zase pokračuji v pochodu k Hříběcím Boudám. Včil už trochu radostněji. Po chvíli zjišťuji, že dostatečné napití mě drobet nakoplo a po dříve hlásicí se únavě není ani stopy. Prostě pít se musí a zvláště při takovéto zátěži, to jinak nejde. A basta. Tady už je pro já běžecký terén, tak se konečně taky rozbíhám. Zde je turistické značení trochu nejasné, kousek se vracím, až objevuji červenou značku úplně mimo cestu, po které pokračuji dále do obce Strážné. Malá změna, běží se po asfaltu, po silnici, a zase ta civilizace, ach jo. Už z dálky je v levotočivé zatáčce u parkoviště vidět zářivě zelená vesta značící blížící se kontrolu. Občerstvení s díky odmítám a jsem směrován za hospodu na cestu se žlutou značkou. Po čase zase příjemně zvlněný terén úpatím Strážné hůry a ve stínu stromů. Běží se nádherně, lesní cesta, co si více přát. Ale jak už to bývá, pohoda netrvá dlouho. Ach jo. Idylka končí u rozcestí Vápenice. Zase jedno špatné značení. Mírná levá zatáčka a značka žádná. Nějak se mi to nezdá, cesta směřuje na východ. Tak se kousek vracím a odbočuji doprava a po pár metrech už je vidět žlutá značka na dřevěném plotě. Proč není šipka v křižovatce? Nebo před ní? To už je asi takový kérkonošský zvyk. Terén začíná mírně klesat, ale úpatím Jankova kopce se stále běží příjemnou cestou táhnoucí se chvílema lesem, chvílema lučinami. Rozcestí U Dubu pod Jankovým kopcem míjím, řekl bych, až v neskutečné pohodě. To ta voda. To je jasné. A už je zase vidět civilizace, Vrchlabí. Na konci aleje před závorou mě předbíhá skupinka běžců. Tady je to prudké, takže zase jen chůze. Na chvíli a pak běh až do cíle. Na náměstí Míru, u tří domků tak jako každý rok, velké povzbuzování přihlížejících. A je tady konečně cíl! Osm a půl hodiny a v nohách padesát tři kilometry a pětset šedesát metrů vzdálenostních a nastoupáno 1611 metrů . Pěkná práce. Veliká spokojenost. U posezení za cílem potkávám Zdenka, chvíli klábosíme a pak už hurá na guláš a pivo. Po občerstvení potkávám druhého Zdenka, tak to musíme taky prohodit pár slov, to jinak nejde. Rok jsme se neviděli, HI. Jdu se na hotel ospršit a pak hurá do hospůdky Sklípek za čekající maminou a na neskutečně dobrý hovězí guláš. A samozřejmě dodržovat pitný režim, to musí být, tentokrát s G10. Myslím, že mám co dohánět. No a co říci na závěr? Organizace jako vždy perfektní, občerstvení přiměřené, atmosféra nádherná. A ještě několik grafů.

 

 
 

Minimální výška:	491 m n. m.
Maximální výška:	1515 m n. m.
Průměrná výška:	1030.5 m n. m.
Maximální rozdíl:	1024 m
Celkové stoupání:	1611 m
Celkové klesání:	1553 m
Počáteční výška:	491 m n. m.
Koncová výška:	549 m n. m.
Konečná bilance:	58 m

Minimální rychlost:	0.3 km/h
Maximální rychlost:	21.4 km/h
Průměrná rychlost stoupání:	6 km/h
Průměrná rychlost klesání:	7.6 km/h
Průměrná rychlost na rovině:	7.3 km/h
Průměrná rychlost:	7 km/h

 

 

Datum trasy:	20.6.2015
Čas na začátku trasy:	05:05:52
Čas na konci trasy:	13:36:38
Celková doba trasy:	8h 30m 46s
Celková doba stoupání:	2h 17m 55s
Celková doba klesání:	2h 06m 24s
Celková doba roviny:	4h 06m 27s

 

 

Aha a koukám, že jsem nenastavil časové pásmo v Loggeru, proto ten posun o dvě hodiny. Ta technika, no jo no. Laskavý čtenář promine. A abych nezapomněl, ještě záznam trasy na zkouknutí – http://www.gpslog.cz/TripStatisticVIP.aspx?t=111667 a výsledky  - www.sportchallenge.cz/cz/vybrat_zavod/vysledky. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po týdnu hledal ve výslekové listině, samozřejmě od konce. A našel jsem se už na třicátémosmém místě. Normálka nevěřím, to snad ani nejní možná.

Tak naviděnou zase za rok ve Vrchlabí.