Velký letní dvojrozhovor :-)

Paní Emílie Šťávová a pan Jiří Bareš se věnují drátenictví. Paní Šťávová se zabývá hlavně výrobou šperků a pan Bareš klasickému drátování. Nahlédněme, alespoň maličko do života dráteníka, co k práci potřebuje a jak se změnila jeho úloha napříč staletími?

Rozhovor s p. Barešem :

 

Jak jste se dostal k drátenictví?

 

V roce 1970 jsem se v Praze vyučil zlatníkem a u tohoto řemesla vydržel přibližně do roku 2000. Ale čeho je moc, toho je příliš a na přelomu tisíciletí jsem začal pošilhávat po něčem trošku jiném. Já jsem si v duchu říkal něco jako velká zlatničina. Po vyloučení dřeva, keramiky, atd. začal u mě dozrávat nápad pracovat s drátem a od tohoto byl jen krůček k začátku mé lásky k drátenictví. Přece jenom mé letité zkušenosti s prací s kovem a drobným nářadím urychlilo zvládání drátenických technik a to vše vzbudilo zájem o vše co se týká drátování a jeho historie. A vyvrcholení mých aktivit bylo udělení titulu "mistr cechu česko-moravských uměleckých dráteníků" a možnost spolupracovat s Povážským muzeem v Žilině, kde jsou uloženy drátenické "poklady" a je zde stále se co učit a  objevovat.

 

Jaké jsou základní pomůcky dráteníka?

 

Dráteník mnoho nářadí nepotřeboval a nenosil. Zejména ze dvou důvodů. Dráteníci chodili zásadně pěšky a v dřevěné krosně na zádech nosili materiál a nářadí. Je jasné, že v tomto případě bylo každé kilo cítit při chůzi. Dalším důvodem bylo, že dráteníci na svých štacích neprováděli složité práce (z jejich tehdejšího pohledu) a proto vystačili s několika různými kleštěmi, štípačkami, nůžkami na plech, kladívkem, dřevěnou paličkou a provázkem na měření mír. V pozdějších létech, kdy používali i techniku letování cínem, měli k tomu potřebné věci. Dá se říct, že první nářadí prvních dráteníků bylo nářadí kovářské nebo u nich vyrobeno či upraveno.

 

Drátenictví je staré řemeslo, jak se za tu dlouhou dobu změnil význam dráteníka?

 

Drátenictví se velice změnilo, protože v době "drátenického třesku" tito opravovali hliněné nádoby, které byly poškozeny prasknutím nebo rozlomením. A v dané lokalitě třesku měli přístup k železnému drátu, který byl vyráběn v manufakturách ve Slezku a dopravován do Vídně. V jiných oblastech nebyl takový přístup ke drátu. Odrátované nádobí si oblíbily i hospodyně, jelikož hlína není vodivá a drát přenášel po povrchu nádobí teplo a tím se rychleji vařilo. Samozřejmě by s tímto dráteníci nevystačili a proto začali vyrábět velké množství drátenických výrobků. Od pastičky na myši přes potřeby sedláka a hospodyně až k prvním drátovaným hračkám pro děti. Samozřejmě, že rozmach průmyslové výroby v továrnách omezil potřebu drátování nádob a výrobků z drátu. V současné době je drátování rozděleno na dva směry: - Renovace a udržování historických drátenických předmětů jako historické památky, popřípadě i v současné době při opravě starých věcí, kde je nevhodné použít jinou technologii. – Dalším směrem je umělecká činnost, kdy vznikají dekorativní předměty vyrobené jen z drátů, nebo ve spojení s jiným materiálem, od dřeva až po beton. Zde se už ani nedá použít název dráteník v jeho pravém významu.

 

Jaký je nejsilnější drát, se kterým pracujete a co z něj děláte?

 

Nejsilnější "běžně" používaný drát je mezi dvěma a dvěma a půl milimetry. Tento drát se používá k výrobě háčků a věšáků, které mají unést velké zatížení. Jak já říkám unesou i kožuchy. Samozřejmě že průměr je jen jeden prvek. Je rozdílné, jestli se myslí železo nebo měď, chirurgická ocel, atd. Tyto materiály mají různou tvrdost a tím i obtížnější a těžší zpracování. 

 

Kde Vás můžeme vidět?

 

Mým pracovištěm je v podstatě celá republika, protože v různých skanzenech, muzeích a na akcích zaměřených na lidová řemesla seznamujeme s vývojem drátenictví v celé jeho šíři a době. Další možnost jsou napřiklad galerie, kde jsou vystavovány předměty moderního charakteru  a zvláště šperky s chirurgické oceli doplněné pravými kameny. Což jsou podle mě nové trendy ve šperkařství, které mají velkou budoucnost.

 

 Jaký výrobek paní Šťávové se Vám nejvíce líbí?

 

V daném případě se nedá hovořit o jednom výrobku, ale jako zlatník uznávám, že její šperky z chirurgické oceli jsou velice hezké a milé a má nevšední dar jak kombinovat pravé kameny s chirurgickou ocelí, aby vynikla jejich krása jak ve tvaru tak v barevnosti.

 

Rozhovor s paní Šťávovou :

 

 

Jak jste se dostala k drátenictví?

 

Tím, že jsem potkala Jirku, potkala jsem i drátenictví. Prvně jsem se jen dívala jak Jirka opravuje rozbitý hrnec, oplétá keramiku. Tak jsem to zkusila a šlo to docela dobře a drát mě začal poslouchat.

Jaký byl Váš první výrobek?

 

Starý vyhozený hrnek dostal kabátek z drátu. Nebyla to krása, ale byl první.

Co nejraději vyrábíte?

 

Pracuji se všemi druhy drátu. Nejraději mám práci s chirurgickou ocelí a výrobu šperků. Na přání zákaznic lze vyrobit cokoliv, je pro mě výzva učit se nové věci.

Jaký z Vašich výrobků je podle Vás nejnáročnější na výrobu?

 

Když vím jak na to, tak žádný. Šikovný dráteník si poradí se vším, a což teprve drátenice...

Kde Vás můžeme vidět?

 

Vidět nás můžete ve skanzenu ve Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm, na různých řemeslných trzích, na hradech a zámcích a příležitostně na náměstí Svobody v Brně.

Jaký výrobek pana Bareše se Vám nejvíce líbí?

 

Krásný byl betlém (tak moc, že nám ho někdo uloupil) i na kusy rozbitý, slepený a odrátovaný starý zelňák měl své kouzlo. A vůbec výrobky z černého drátu, které Jirka dělá dýchají starými časy, kdy bylo něco z drátu v každé chalupě.

 

 

Ukázka prací pana Bareše a paní Šťávové :

 

 

Ptala se : Jitka Benešová

Odpovídali : Emílie Šťávová, Jiří Bareš

foto : archiv E.Šťávové a J.Bareše