Koncem listopadu jsme jeli s kamarádem na poloslužební cestu do Rožnova pod Radhoštěm.

Teda byla služební spíš pro Toma, já jsem jen tu a tam vypomáhal a dělal mu v podstatě asistenta. Ve čtvrtek večer mě Tom nabral na Holešovicích a vyjeli jsme směr Brno. Cesta byla příjemná a rychle a bezproblémově utíkala, jen jsme špatně uhnuli z dálnice, takže posledních asi 50km jsme trochu bloudili. Ale dobrá věc se podařila a my po čtyřech hodinách dorazili do Rožnova do hotelu Forman. Původně jsme měli bydlet v hotelu Relax, ale tam nám řekli že je plno (jak jsme později zjistili, nakonec volno měli - ale nebudu předbíhat). Takže jsme se ubytovali v malém, ale celkem příjemném apartmánu s minivanou a minibarem a uložili se ke spánku, páč už bylo dost pozdě a Toma čekal náročný den v práci. Co se týče ubytování, budu ho hodnotit  bez ohledu na cenu, protože apartmán se snídaní měl hodnotu tak 700,- za oba za noc, ale stál dvakrát tolik, čemuž ubytování rozhodně neodpovídalo. Snídaně byla skromná a nepříliš čerstvá, Tom si dal do kafe zkyslé mléko a špatnou chut sváděl na kafe:-). Já si dal klobásky. Nechutnaly špatně, nic jiného teplého stejně nebylo, tak jsem si je teda dal. Později, díky pocitu tlaku v žaludku a neustálého týrání Toma silně toxickými prdy, jsem si uvědomil, že ona zajímavá sušená klobása byla kdysi klobásou ostravskou. Ale čaj špatný neměli:-). Po snídani jsme šli s Tomem pracovat do rožnovského muzea. Po obědě se Tom věnoval již silně odborné práci a mne propustil do městečka. Prošel jsem si něco málo dřevěných chaloupek, které nebyly uvnitř obrovského oploceného areálu, který byl v tuto dobu nepřístupný a zamířil do centra. Vydal jsem se však na opačnou stranu a došel až na sídliště, kde mne přepadl hlad a déšť, jal jsem se proto hledat hospodu. Zapadl jsem do jedné typické sídlištní koliby v bývalém kulturáku a dal si holandský řízek s bramborem za 65Kč a místní pivo Radegast. Přežral jsem se. Cestou na hotel jsem ještě narazil na vinotéku, kde jsem nám koupil Svatomartinské víno a litrovou sklenici sušených rajčat z Itálie za 170,-. Super cena ne? Chtěl jsem dát půlku Tomovi ale nakonec jsem přivezl domů všechny. Zbytek dne, než dorazil Tom, jsem proležel u televize. Večer jsme šli do hospody a zrubali se třináctkou.

Ráno jsme šli na snídani, ale dnes už teplého pro jistotu neměli nic. A protože mlíčko zkyslo ještě víc, jemně jsem upozornil personál. Mlíčko bylo prý čistě nalité. By mě zajímalo odkud. Po snídani jsme se šli podívat do práce a v jednu už jeli busem do Trojanovic na lanovku a odtud na Pustevny a na Radhošť.  Nasadili jsme ostrou chůziu doslova cestou necestou, polem nepolem, ale nakonec jsme stejně museli jet až tou další. Tak jsme si dali ve stanu pitivo a šli hledat kešku (poklad z geocaschingu). Chvíli jsme běhali po parkovišti a nakonec použili nápovědu. Byla schovaná ve stříšce infotabule, kousek od místa kde jsme popíjeli. Bývalo by to šlo i bez nápovědy. A pak už hurá na lanovku a na Pustevny. Krásná, pomalá skoro historická lanovka nás vyvezla do smetany. Nahoře jsme se odmrazili od sedačky a vykročili do bílého neznáma. Za chvilku jsme byli u chaloupek. Nádhera. V jedné jsme si dali vynikající polívku (já česneču, ve které stála lžíce a Tom pravou valašskou kulajdu). Z chaloupky (no, chaloupky, pěkná chalupa to byla) jsme šli lovit další kešku ke zvoničce. Ta se tvářila jako multi, protoža na ní byla modrá samolepka "340 kroků" a směr. Poté, co jsme málem zapadli ve skládce a neprostupném houští, jsme to vzdali a vydali se ke zvoničce spátky. Tentokrát jsme kešku našli a nebyla ani multi ani daleko. Další jsme lovili cestou na Radhošť a sundavali jí klackem asi 4 metry vysoko. U Radegasta jsme se moc nezdrželi, hnala nás zima, navíc se již pomalu tmělo. Všude na hřebenu mrzlo a krásně namrzaly stromy, v kombinaci s hustou mlhou úplná pohádka. Nebo spíš horor? Se soumrakem jsme zapadli do poslední ohřívárny po cestě, povečeřeli (měli skvělé halušky s brynzou, akorát bylo málo brynzy, tak jsem Tomovi kradl zelí od špekoknedlíků). Ven jsme již šli za tmy a čekaly nás krásné dvě třetiny cesty a sešup do Rožnova. Příští kešku jsme lovili na sjezdovce v maliní za svitu mobilních telefonů, ale i tu jsme našli:-). Na začátku Rožnova jsme obdivovali domeček  s vlastním osvětleným vodopádem a nádhernou svahovou zahradou. Brzo jsme zjistili, že domeček není domeček, ale garáž a dál stojí ohromné honosné sídlo. Kolik tam asi bydlí lidí? Že by jeden a jeho rodinka šesti aut?:-). Na hotel jsme se dostali celkem pozdě, to nám však nebránilo jít ještě na pivo a půl pizzy a na kulec. Za asi 300Kč jsme se napili, najedli a ještě si zahráli. A samozřejmě koukali po babách. S konstatováním, že by nám žádná stejně nedala, jsme si nakonec vystačili sami.

V neděli jsme vyrazili trochu později a navštívili muzeum Tatrovky. Moc hezky udělané, jen podle mě nepřehledné a málo náklaďáků, na které nakonec stejně nezbylo moc času, protože nás už vyhazovali. Vyfotil jsem si ještě Slovenskou strelu, mnoho let nejrychlejší vlak na trati Praha - Bratislava. Chtěli jsme jít zase na lov kešek (už jme si i vyrobili vlastní dárečky na vložení), ale zjistlili jsme, že sice máme plný pytlík dárečků, ale nemáme souřadnice, které zůstali v práci. Škoda. Tak jsme si aspoň nakoupili véču v Tescu, nějaké filmy po 25korunách a jeli dom. Cestou jsme se stavovali pro kešku na pomníku obětem 2.světové války. Zastavili jsme přímo u pomníku, posvítili si dálkovýma, zjistili, že akorát oslňujou a tak jsme hledali jen s baterkama. Lezli jsme po pomníku (rozumně), prohledávali křoví za ním, padali do hove.. za ním, ale nakonec s nápovědou krabičku našli. Něco nám dala, něco vzala a my sedli do Lagunky a jeli domů. Doma jsme žrali brambůrky, rybičky a syrečky v oleji, jiné zdravé věci a zapíjeli to Svatomartinským vínem a koukali na Youtube na Izera a tak.

Ráno nás vzbudili zbíječky ze stavby, co vedle staví další hotel. Krásné deštivé ráno, venku tři stupně. Radost vstávat :-). Zbalili jsme se, udělali Formanovi pápá a jeli do práce. Podle původního plánu jsme se měli vracet dneska do Prahy, ale ještě se práce o den protáhne kvůli informačnímu kiosku který neustále zlobí, zamrzá, opět rozmrzá a provádí jinou neplechu. Ještě že ho nemusíme honit po muzeu :-).  Po obědě jsme se šli ubytovat do Relaxu, kde jsme původně měli bydlet a jak nebylo místo. Tak Tom říkal jaká to je škoda, že měli plno a racepční že plno nebylo, že jim plno lidí nepřijelo. Mohli jsme si užívat krásný výhled, bazén, levné wellnesko...  No, škoda. Tak aspoň dneska. Co nejdřív to šlo jsme vyjeli ku Štramberku za keškama, za rozhlednou, za ušima...

Jako první jsme šli na rozhlednu, protože brzo zavírala a zase se blížila tma. Škoda, že je tak brzo, nedá se toho za světla stihnout mnoho. Na rozhledně nebyl nikdo, tak nás to docela vyděsilo, naštěstí pán byl na telefonu takže nám hned přišel otevřít. Nahoře byl krásný výhled, mimo pokoj první a poslední jaký jsem v Rožnově viděl. Počasí nám vyjímečně přálo. Na věži byla také výstava strašidel, co vyráběly děti v místní ZŠ. Pod rozhlednou byla další keška. Jen škoda, že jedinou navigaci má Tom, kdybychom měli každý svojí, byla by to větší sranda. Prošli jsme si městečko (je mimochodem nádherné, takový malý Český krumlov) a zašli si na náměstí na nefiltrovaný kvasničák a na štramberské uši se zmrzlinou a broskví se šlehačkou a čokopolevou. Mňam. Posilněni jsme se již za tmy vydali za další keškou k Arboleu - bývalému lomu ze kterého vzniká botanická zahrada se spoustou obrazců z kamenů na dně. Akorát teď bylo jednak zavřeno, jednak tma a mlha, jednak před ním vrtali cosi a byla tam hromada dělníků. Tak jsme zaparkovali, zaběhli do křoví za autem... A měli jí. Odtud jsme kousek popojeli a šli za poslední keškou na vrcholu Trubě. Až další den jsme zjistili, že jsme šli kolem nejstarší kešky v ČR a možná na ní i stáli. To naštve. Lezli jsme do krpálu, časem se nám ztratila cesta, pořád jsme jí měli     + - 500metrů a pořád se k ní ne a ne dostat. Nakonec jsme se k ní přiblížili za neskutečného bloudění, prodírání se křovím, zdolávajíce kopec pohonem 4x4 a s vypětím všech sil úplně promočení asi na 50m, ale přímo před námi byl sráz, kluzko a bílo. Tak jsme luštili nápovědu. Začátek nezněl povzbudvě - na konci.... srázu..... dolů.... Tak jsme to vzdali. Tak a ještě dolů. Mimochodem nám došly baterky na obou mobilech, takže už jsme mohli svítit jen Tomovou jednou baterkou a byli jsme bez navigace. Labůžo. Věděli jsme jen, že auto je kdesi přímo před námi za tím lomem, který jsme pod námi mohli jen tušit. Tak jsme se vydali tmou svítíce si střídavě pod nohy na opačnou stranu než jsme potřebovali jen proto, že jinudy to prostě nešlo a spíš klouzali než šli blátem, listím a deštěm klesali do neznáma. Byli jsme na tom jak v tom cyklu o přežití v televizi. Nejdřív se dostat někam na kopec, rozhléhnout se (hovno vidět) a jít dolů pokud možno požadovaným směrem (nejlépe skočit přímo do lomu) a dolů, protože tam by mohla být voda. Ta byla ale spíš nahoře, protože se rozpršelo ještě víc. Na takovou akcičku je látková bundička a džíny naprosto luxusní oblečení. Docenil jsem ale poctivé německé vojenské boty a kulicha, který mi na hlavě dělal příjemnou teplou koupel, ale časem už přívaly vody přestal stíhat ohřívat. Hledali jsme cestičky, ale nebyly to cestičky, ale koryta vymletá vodou nebo klády zapadané listím a tvořící tak terénní vlnu. Ty byly obzvlášť luxusní. Po několika hodinách jsme v dáli uslyšeli psa. Hurá civilizace, honem za ním. Je zajímavý, jak se člověku mění vnímání a priority. Normálně by si člověk řekl potvora musí tak řvát? Po nějaké době jsme zahlédli světýlko. Ale bylo nějak moc dole na to jak bylo blízko. No bylo to osvětlení vlečky lomu pod zdí nebo skálou nevím, ale prostě by se tam špatně dostávalo. Za chvíli jsme narazili na opravdickou cestu. To bylo radosti! Co na tom že zase vedla na druhou stranu než kam jsme potřebovali. Nakonec jsme došli k ceduli Pozor lom, zákaz vstupu, nebezpečí života. Jak jsme se tam dostali, ví bůh. Nebo výbuch? Na ten naštěstí nedošlo. Ale ceduli jsem si vyfotil. Pak už následovalo hnojiště, stavení a silnice. A teď zjistit kde jsme. Tomáš při sestupu říkal něco o rybníku, tak snad ne Rybnik. To bychom si pěkně zašli :-). Naštěstí to byl Štramberk, ale druhý konec. Nožičky bolely, záda taky, žízeň naštěstí nebyla, kůží jsme se napili dost. Sedli jme do auta s výdechem: Přežili jsme!. Topení na plno a honem na hotel, snad nám ještě uvaří. Uvařili. Já šel do hotelové restaurace v teplákách a svetru s ovečkama, Tom ve věcech do posilovny. No koukali na nás, ale najíst jsme dostali. Kuřecí na švestkách s mandlovou omáčkou a opečenými brambory bylo excelentní, panáček Absolutky citron na vzkříšení taky. Chvilku jsme poseděli a šli spát.

Poslední den byly snídaně excelentní, oproti Formanovi úplně jiná kategorie. Den byl vesměs jen pracovní, protože se práce opět zkomplikovala, takže jsme odjížděli až po čtvrté večer, takže už jsme se stavěli jenom v mekáči na véču. Byl to prima výlet, jen jsme toho mohli stihnout víc. Hlavně škoda že nefunguovalo muzeum a že jsme v Relaxu nestihli wellnesko a bazén. Jinak Lagunka (na to kolik má najeto, jaká to už je dáma v letech, na to co s ní lidi u Toma v práci dělají, co s ní dělá Tom -zatáčení přez ručku, rozjíždění na dvojku či trojku po rovině, smyky a rozjezdy, strašení lidí na křižovatkách jízdou tak zvaně "z očí do očí" s následným stržením volantu, kdy si nebohá paní naproti až zakrývá oči.... ) jezdí nádherně, jen maličko teče do světla ve stropě. No vyblbli jsme se. Teda hlavně Tom, páč mi služební auto prý půjčit nemůže.