Můj čas...

Pár slov úvodem:     Rád bych Vám, milí čtenáři vypravoval příběh, který, ač zní neuvěřitelně se skutečně stal. Je to příběh o záchranářích, abyste věděli, co tohle povolání obnáší a, že, přinášení obětí v této branži není jen slovo. Záměrně jsem pozměnil jména aktérů, aby nedošlo k nějaké konfrontaci.

Pracuji jako zdravotnický záchranář u RZS hlavního města Prahy, zatím sice jen dva roky, ale i za ty dva roky už jsem leccos zažil. To, co jsem měl zažít dnes mě bude pronásledovat do konce života.

Jmenuji se Petr a je mi 33 let, vystudoval jsem Střední zdravotnickou školu a po úspěšném odmaturování jsem se vrhnul na další studium na Vysoké škole, kde jsem úspěšně zakončil obor Zdravotnický záchranář titulem Bc (bakalář). Na studiích jsem poznal Janu, se kterou jsem se po studiích oženil. Po nějaké době se nám narodila krásná holčička jménem Patricie.

Byl pátek, den jako každý jiný. Ze spánku mě vyrušil budík, který mi dával na srozuměnou, že je čas jít do práce. Měl jsem ve zvyku budík vypnout, ale ještě se několik málo minut válet v posteli. Nakonec jsem tedy vylezl z postele, chvíli jsem se ještě vsedě probouzel a zasněně se díval na svoji spící ženu, myšlenkami jsem byl už na venkově na naší chalupě, kterou jsem po částech opravoval. Jako každé ráno, když jsem měl službu jsem si nejprve uvařil kávu (bez té totiž nefunguji) a otevřel si noviny. Ráno před službou jsem nikdy nesnídal. Dopil jsem kávu, provedl hygienu, oblékl si uniformu, políbil jsem svoji spokojeně oddechující ženu a zašel se mrknout na svoji holčičku. Pak jsem si ze stolu vzal klíče od vozu a vydal se směrem k parkovišti. Nasedl jsem do vozu a vydal se vstříc pracovnímu procesu. Kdo by to byl řekl, že v pět ráno budou silnice přecpané a budou se tvořit kolony. Průběžně jsem sledoval hodinky a začal jsem si být jistý, že dneska to do práce nestihnu včas. Měli jsme skvělý tým, a jelikož jsem zatím téměř pokaždé přišel včas, věděl jsem, že mi to nikdo nebude mít za zlé. Přesto jsem se rozhodl, že ze slušnosti dám svým kolegům vědět, že přijedu pozdě. Zastavil jsem a vytočil číslo kolegyně dispečerky Martiny. Z telefonu se ozvalo: "Ahoj Peťo, čím ti můžu posloužit? Ahoj Marti, chci ti jen říct, že jsem uvízl v koloně a nestihnu to včas do práce". Odpověděl jsem. Odpověď Martiny jsem tak nějak čekal: "To je v pohodě, zatím to na výjezd nevypadá, a když něco bude tak pošleme náhradníka za tebe". S díky jsem se s ní rozloučil a zavěsil. Nervózně jsem bubnoval prsty do volantu a proklínal ostatní řidiče.

Asi po dvaceti minutách strávených v koloně nervózně troubících řidičů jsem konečně dorazil do práce. Samozřejmě pozdě. Zaparkoval jsem vůz na parkovišti pro personál a vydal jsem se k budově nemocnice, kde jsme měli rozpis na daný den. Pokud byl výjezd, šel rozpis stranou. Na rozpise byly výjezdy s lékařem do terénu nebo například údržba sanitních vozů. Ty jsem měl nejraději.

Po příchodu do velína dispečerů jsem všechny letmo pozdravil a utíkal za šéfem ohlásit svůj pozdní příchod. Kupodivu se šéf zřejmě dobře vyspal, protože neměl žádné výhrady, jen si neodpustil jízlivou poznámku: "Ten pozdní příchod si nadpracujete, Petře". Nevrle jsem procedil: "Samozřejmě pane". Vyšel jsem z jeho kanceláře a vydal se zpět do velína dispečerů. Potkal jsem Martinu a hned se jí zeptal: "Kde jsou všichni? Jsou v terénu, chvilku po tom co jsi mi volal, že dorazíš pozdě, jsme dostali případ. Dneska to bude opravdu hustý". "Copak, zase porod v obýváku jako posledně?" Neodpustil jsem si jízlivou poznámku. Vtipálku, s úsměvem prohodila Martina. Dneska je to mnohem větší vzrůšo, těžká autonehoda. A safra, ulevil jsem si. "Kdo jel místo mě?" Zeptal jsem se. "Poslali jsme tam Marka" Odpověděla Martina. Už jsem se pomalu chystal k odchodu, když v tom se za mnou ozvala Martina: "Máš výjezd, nic vážného. Pojede s tebou doktorka Holasová a pro jistotu s tebou pošlu ještě Kamila jako posilu". Oba na tebe čekají u garáží. Vydal jsem se tedy ke garážím, kde už Kamil zahříval sanitku a zapnutými majáky mi dával najevo, že je připraven k výjezdu. Kamil na mě už z dálky volal: "Zdar Petře, čeká se jenom na tebe. Budeš řídit". "Super". Ironicky jsem procedil mezi zuby a pozdravil jsem doktorku. "Dobrý den, paní kolegyně". Aby byl, pane kolego. Zase pozdě." Jízlivě mi odpověděla na pozdrav. "Jak zase?!" Udeřil jsem na ni. Další proud slov nám překazil Kamil. "No tak, nechte toho, nemáme čas na hádky". Martina měla pravdu, nebylo to nic vážného. Obešli bychom se i bez Kamila.

Vydali jsme se zpět do nemocnice. Cesta nám ubíhala celkem rychle. Abychom byli v nemocnici rychleji, najel jsem na dálnici, kde jsem mohl jet svižně. Za pár minut jsme byli v nemocnici. Vysadili jsme doktorku u vchodu a společně s Kamilem jsem jel zaparkovat sanitku do garáže. Kdo ví, proč jsem dneska natahoval čas, aby mi parkování trvalo co nejdéle. Něco uvnitř mě, mi říkalo, že mě nečekají kladné zprávy.

Po příchodu do velína mě obklopila atmosféra tak hustá, že by se dala krájet. Všichni mlčky seděli a koukali nepřítomně střídavě na mně a na zem. "Co se stalo?" Špitl jsem. Šéf si mě zavolal do kanceláře. Pomalu a mlčky jsem vešel. "Posaď se". Vyzval mě. "Díky, ale raději postojím". Odpověděl jsem. On trval na svém: "Tak si sakra chlape, sedni!". Posadil jsem se tedy do koženého křesla a čekal, co přijde teď. "Stalo se něco hrozného. Marek, dva hasiči a posádka jednoho z automobilů byli usmrceni projíždějícím kamionem. Policisté zřejmě špatně zajistili místo nehody, a tak se projíždějící náklaďák dostal, kam neměl a bohužel příliš pozdě zareagoval. Snažil se zastavit, ale byl plně naložený a navíc je po dešti mokrá silnice, a tak narazil plnou rychlostí do auta, do kterého se zrovna hasiči dostali pomocí techniky, a Marek byl uvnitř auta a ošetřoval přeživší." Odpověděl mi šéf a hlas se mu chvěl. "Co jeho žena? Už o tom ví?" Zeptal jsem se. "Byla tady policie, řekli nám, co se stalo a údajně už Markovu ženu vyrozuměli". Odpověděl mi šéf. Už jsem se chystal k odchodu, když v tom na mě šéf zavolal: "Petře, vezměte si na pár dnů volno, buďte s rodinou, než se to zde uklidní. Až to bude trochu dobré, zavolám vám. Díky". Odpověděl jsem a mlčky se sklopenou hlavou jsem odešel. Ztratit nejlepšího kamaráda a ještě díky vlastní hlouposti je opravdu velké zlo, přitom jsem to měl být já, kdo bude na místě nehody. Došel jsem k vozu a spěchal domů, jak nejrychleji to bylo možné. Zaparkoval jsem a utíkal po schodech nahoru do nejvyššího patra ke svojí ženě a holčičce. Připadalo mi to jako celá věčnost, cesta od auta k bytu a odemčení dveří a ještě k tomu mi přišlo, že dělám hrozný rámus. Tak jsem měl napnuté nervy. Vešel jsem domů a začal se zouvat. Najednou se přede mnou objevila moje žena a začala hystericky plakat. "Co blázníš, Jano!" Křikl jsem na ni. Pomalu se ke mně blížila a koukala jako by spatřila zjevení. Poodstoupila a začala se mě letmo dotýkat, skoro jako by se chtěla přesvědčit, že jsem člověk z masa a kostí. Potom mi padla do náruče a pokračovala v usedavém pláči. Chvíli jsem ji jen tak objímal a hladil po vlasech. Po chvíli jsem se zeptal. "Co se vlastně stalo? Proč tak vyvádíš, jsem přece u tebe." Víš, před chvilkou mi volali od policie, že jsi byl usmrcen při výkonu služby nějakým náklaďákem, ty, posádka auta a dva hasiči" Odpověděla rozechvělým hlasem. "Víš, zlato, já dnes do práce dorazil pozdě. Místo mě poslali Marka a ještě jednoho kolegu" Odpověděl jsem jí. Začala plakat ještě více a to už rozplakalo i mě. Stály jsme v předsíni, objímali jsme se a usedavě plakali nad ztrátou nejlepšího kamaráda.

O několik dnů později jsme se dozvěděli, že policisté skutečně místo nehody zajistili nedostatečně. Řidič kamionu žádné zranění jako zázrakem neutrpěl, ale psychicky neunesl, co chybou policistů způsobil. Později se úplně zotavil z psychického otřesu.

Uběhl asi rok od tragické události a navštívil mě a moje holky řidič kamionu, který mi nechtěně zabil nejlepšího kamaráda. Vše nám vysvětlil a vyjádřil lítost nad ztrátou Marka. Teď s námi tráví většinu volného času a je naším dobrým přítelem.