Nemocná společnost se musí hodně zabývat politikou, jako se nemocný člověk, musí hodně zabývat svým trávením, nevšímat si té věci, by mohlo být osudným zbabělstvím v jednom i druhém případě. Ale jakmile to někdo začne poažovat za přirozenou myšlenkovou potravu - jestliže někdo zapomene, že na takové věci myslíme jen proto, abychom mohli myslet na něco jiného, pak to,co podstupovali kvuli svému zdraví, se samo stalo novou a smrtelnou nemocí.  Ve skutečnosti je však ve všech lidských činnostech osudné tendence  zaměňovat použité prostředky na samotné cíle, jimž měly sloužit. Tak se peníze stávají překážkou výměny zboží, umělecké zákonitosti překážejí rozvoji génia a školní zkoušky brání mladým lidem v dosažení vzdělání. Naneštěstí to vždycky znamená, že bychom se bez rušivých prostředků mohli obejít. Považuji za pravděpodobné, že kolektivismus našeho života je nevyhnutlný a ještě dále poroste, a myslím, že naší jedinou obranou proti jeho smrtícím důsledkům je křesťanský život, neboť je nám zaslíbeno, že si poradíme i s hady a budeme pít smrtelně jedovaté věci, a přesto přežijeme. To je ta pravda skrytá za nesprávnou definici nábožrnství, kterou jsme začali.  Chyba spočívala v tom, že proti kolektivní mase je postavená pohá samota. Křesťan není povolán k individualismu, ale k účastenství na mystickém těle. Posouzení rozdílůmezi sekulárním kolektivem a mystickým tělem je tedy prvním krokem, abychom pochopili, jak se křesťanství, aniž by bylo individualistické, může přesto vzpírat kolektivismu.
Na samém počátku narážíme na složitost jazyka. Samo slovo ,členství" je křesťanského původu, bylo však převzato světem a zbaveno smyslu. V každé knize o logice můžete najít výraz ,,příslušník třídy" Musí být řečeno co nejdůrazněji, že položky nebo jednotlivosti obsažené v homogení třídě jsou téměř opakem toho, co sv.Pavel myslí výrazem údy. Tímto výrazem ( melé ) myslel to, co bychom mohli nazvat orgány, které jsou od sebe navzájem zásdně oslišené a vzájemně se doplňují, liší se nejen svou strukturou a funkcí, ale také svou vážností.Tak mohou být klubový výrobek jako celek právem považovaný za členy- to co nazýváme členy klubu, jsou pouhé jednotky. Vyrovnaná řada stejně oblečenýc a stejně vycvičených vojáků nebo úhrn občanůzapsaných ve volebním seznamu určitého obvodu, to nejsou údy čehokoliv v Pavlovském smyslu. Bojím se, že když popisujeme člověka jako člena církve, obvykle nemáme na mysli nic pavlovského, chceme jen říci, že je jednotkou. Že je pouze jedním z mnoha exemplářů jakéhosi druhu věcí jako X Y Z. Jak se skutečné členství v těle odlišuje od příslušnosti ke kolektivu, si můžeme uvědomit na struktůře rodiny. Dědeček, rodiče, dospělý syn, dítě, pes a kočka, jsou jejími skutečnými členy ( v organickém smyslu) právě proto,že nejsou příslušníky, nebo jednotkam,i homogení třídy. Nejsou navzájem zaměnitelní. Každá osoba je téměř samostatný druh. Matka není prostě jen jiná osoba než dcera, představuje odlišný typ osoby. Dospělý bratr není prostě jen jednotkou ve třídě dětí, je zvláštní stavem v této sféře. Ote a dědeček se navzájem liší skoro tolik jako pes a kočka. Jestliže odstraníte kteréhokoli z členů rodiny, nezmenčíte tím jen počet člnů, zasáhnete samu jejich struktůru. jejich jednota je jednou nepodobných, téměř nesouměřitelných součástí.
Nejasné tušení bohatství obsaženého v tomto druhu jednoty, je příčinou, proč se nám líbí kniha jako třba ,,žabáková dobrodružství" , trojice krysy,krtka a jezevce symbolizuje extrémní odlišnost osobv harmonické jednotě, o niž intuitivně víme, že je naším pravým útočištěm jak před samotou, tak i před kolektivem. Vzájemná náklonost tak nerovných členů dvojic jako Dick Swiveller a Marchioness nebo pan Picvick a Sam Waller, nás jakýmsi způsobem těší. To je důvod, proč je modrní názor, že děti mají oslovovat své rodiče křestními jmény, tak zvrácený. Neboť je to snaha ignorovat odlišnost druhu, která směřuje ke skutečné organické jednotě.Jeho zastáncise snaží naočkovat dítěti pošetilou doměnku, že jejich matka je jen spoluobčakou, jako všichni ostatn, aby zapomnělo na to, co každý člověk ví, a znecitlivělo k tomu, co aždý člověk cítí. Pokoušejí se vtáhnout bezvýraznou kopii kolektivu do plnějšího a konkretnějšího světa rodiny.
Odsouzenec má číslo namísto jména. To je kolektivní myšlenka dohnaná do extrému. Ale muž ve svém vlastním domě může rovněž ztratit své jméno, protože mu říkají jenom tati. To je členství v těle. Skutečnost, že v obojím případědochází ke ztrátě jména, nám připomíná, že jsou dva opačné způsoby překonání izolace.
Společnost, do níž je křesťan povolán ve křtu, není kolektiv, nýbrž tělo. Je to vlastně ono Tělo, jehož je rodina obrazem na přirozené rovině. Kdyby do ní někdo přišel s falešnou představou, že členství v církvi je člnství ve znehodnoceném moderním smyslu - seskupením lidí, jako by byli mincemi stejné hodnoty nbo pěšáky v šachu - byl by hned na prahu opraven zjištěním, že hlava tohoto těla je tak odlišná od nižších údů, že s ním nemají žádnou společnou vlastnost.  Hned od počátku je nám určena výzva k tomu, abychom se spojili jako tvorové se svým tvůrcem, jako smrtelníci s nesmrtelným. Jako vykoupení hříšníci s bezhříšným vykupitelem.
Po tomto vyjasnění se zdá skoro bezvýznamné stopovat dálevztah mezi odlišností působení a jednotou ducha. Jeho přítomnost je však jasně patrná. Kněží se odlišují od laiků, katchumeni od těch, kteří jsou v plném společenství církve.
A teď musím říci něco, co se Vám bude jevit jako paradox. Často jste slyšeli, že ačkoliv ve světě máme odlišné postavení, v Božích očích jsme si všichni rovni. V určitém smyslu je to samosebou pravda. Bůh není přijímačem osob, jeho láska k nám se neměří podle společenské vrstvy. Věřím však, že v jiném smyslu je tato maxima opakem pravdy. Odvážím si tvrdit, ž umělá rovnst je nezbytná pro život státu, že však v církvi odkládáme tuto masku, objevujeme naše skutečné odlišnosti, a jsme jimi občerstvováni a oživováni.