Jsou Velikonoce. To by v tuto roční dobu nebylo nic zvláštního kdyby - ano, kdyby. Kdyby to nebyly mé první Velikonoce, co jsem nebyl v práci. Po 25 letech. Najednou jsem nevěděl co dělat. Neděli jsem si naplánoval zajít k unitářům, nikde jsem nebyl. Prostě jsem lenošil. Bůh to vidí. Ano, viděl, jak jsem četl, koukal na televizi, byl na internetu a na malé návštěvě u otce.
Pročetl jsem několik křesťanských blogů, poslední články na Granosalis, přečetl jsem si zase kousek ze slonů a kapradí a usnul jsem. Bylo dopoledne a já usnul. Nevím proč, ale tentokrát jsem se e snech vrátil do dětství. O 35 let zpět. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na kamarády, kterým je kdo ví konec. Vzpomněl jsem si na pražce, jak voněly, na skály po kterých jsme lezli, na řeku Vltava, po které se plavily parníky a remorkéry, a na které jsem jako kluk vydržel koukat. Na západ slunce za Pavím vrchem, na sousedku, která nás kluky pronásledovala, na chlapy co hráli vždy před krčmou na harmoniku a zpívali. Na vůni deště , jehož kapky padaly do tehdy klidné čtvrti Smíchov mezi dvory, kde sousedi pěstovali jahody a kam jsme je podle desatera nechodili krást.
Nevím proč, jestli je to tím stárnutím, se ve vzpomínkách a snech dosti často vracím do oněch let. Znamená to snad, že jsem už tak starý? Nebo mi chce Bůh něco ve snech říci? Třeba - tehdy jsi žil bezstarostně, nemusel jsi se o nic starat. Ale dnes? Starej se, chceš-li bydlet, chceš-li jíst. No, ale já se přeci starám.  Tak proč? Proč?
A zase ležím na břehu řeky, poslouchám jjí tekot, koukám do nebe, na mraky a ejhle. Co to vidím? Anděly,?
Tak jo, dám si to pivo, dám.