Na hudebku jsme si měli připravit jakousi básničku. Nebo spíš trubadúrskou píseň opěvující život a lásku. Já na tohle moc nejsem, ale i tak jsem před hodinou cosi stvořila. Nemůže se to rovnat jiným dílkům, ale. . . no, posuďte sami. . .

Můj vznešený oř se vzpíná

a zimní srst lesní zvěře opět líná.

Darovaná růže postupně vadne,

ať chceme nebo ne, chřadne a chřadne.

Dívka po chlapci touží,

on ji však svou nenávistí souží.

Ale konec této písně veselý bude,

neboť chlapec nenávist svou pozbude,

až dívku s jiným uvidí,

tak jeho srdce zazávidí.

A tak nastal konec šťastný,

on a ona, pár to krásný...