Měla jsem pocit, jako bych se měla v těch jeho čokoládových očích utopit. Nedokázala jsem od něj odtrhnout zrak. Srdce se mi prudce rozbušilo při jeho něžném zkoumajícím pohledu. Tak jako kdysi.

Kdykoliv se na mě podíval, cítila jsem jakoby se mne dotýkal. V jeho očích jsem viděla něžnost i horkost. V plamínkách, jenž mu plápolali v očích se mu promítly všechny pocity minulosti. Od přátelství, lásky, touhy až po bolest a lhostejnost. To samé si mohl v tu chvíli přečíst i v těch mých. Oba jsem znovu registrovali ostatní až při zavýskání malé Paris.

Natahovala ke mě ručičky a pištěla. Dost hlasitě dávala najevo co chce. Zírala jsem na mrňavý uzlíček v Michaelově náruči a nevěděla co mám dělat. Zadívala jsem se znovu do Michaelovi tváře. Obličej se mu stáhl rozpaky nad Parisinou reakcí. Teď to bylo jen na něm. Váhal, jestli mi Paris půjčit a mě to zabolelo. Ani nevím proč.

Tuhle chvíli narušila Susan, věděla proč. No tak Michaeli, pujč přece Kate malou, očividně se jí líbí. Abys tomu rozumněla Kate, otočila se na mě Susan, Paris moc k cizím lidem nechce, vždy začne plakat. Je jen málo lidí, kteří si jí mohou vzít do náruče, poznamenala s potutelným úsměvem Susan.

Tak proto Michaela tolik překvapila Parisina reakce. Maličká se ke mě stále úpěnlivě natahovala a brebentila. Její pisklavé žvatlání se začalo nebezpečně zvyšovat.

Asi...asi chce, abys ji pochovala, začal Michael zcela zbytečně, když se Parisin hlásek rozkřičel jako alarm. Děvčátko intenzivně mávalo ručičkama a natahovala se ke mě. Instinktivně jsem objala její drobné tělíčko a vzala si jí z Michaelovi náruče. Přitiskla jsem si jí k sobě a začala jí kolébat.

Paris se okamžitě roztáhla malá pusinka do širokého úsměvu. Ty seš ale krásná holčička a kolik už máš zoubků, to už seš veliká princezna, mluvila jsem na ní, zatímco mi malýma ručkama zkoumala obličej.

Já taky, přistoupil ke mě Prince s prosícíma očima. Ne Princi, jsi už moc velký , pojď pochovám tě já, vložil se do toho Michael, než sem stačila něco říct. Já!  teta !, zamračil se na něj Prince a s úsměvem se na mě obrátil. Prosím...

To víš, že tě taky pochovám, usmála jsem se na něj. Jen co tvojí sestřičku vložím zpět do tatínkovi náruče ano? .. Prince poslušně přikývl a vítězoslavně se na svého otce podíval. Paris jsem předala opět Michaelovi, což se k překvapení všech odehrálo bez řevu.

Vyzdvihla jsem do vzduchu Prince, který mi hned věnoval sladkou pusinku na tvář. Nechtěla jsem si k Michaelovým dětem vytvořit nějaký vztah, ale copak to jde? Jsou to jen malé rozkošné děti, a proto, aby jste si je zamilovali stačí opravdu málo.

S dětmi ti to vážně moc sluší Kate, ozval se Victor vedle mě. Jednou z tebe bude dobrá máma. No nemám pravdu Miku?, zasmál se Victor a objal Michaela kolem ramen. Ano jistě, určitě bude, přitakal Michael, aniž by se na mě podíval.

Odkud se vůbec znáte s Kate drahá Susan?, optal se Victor zvědavě a ve mě by se v tu chvíli nikdo krve nedořezal. Vytřeštila jsem na Susan oči a vrtěla hlavou na znamení, že nesmí nic říct. Susan se nervózně nadechla, když spatřila můj vyděšený výraz, ale musela Victorovi něco odpovědět. Snažila se tak, aby moc nelhala. 

No pane Collinsi... Susan, nevykejte mi prosím, jsem Victor, podával jí ruku. Susan jí přijala a pokračovala. Víte Victore.., ohlédla se po mě a zase zpět na Victora, Kate sem poznala jako malé děvčátko, znávala jsem se s jejími rodiči, usmála se Susan nervózně a já doufala, že Victorovi bude její strohá odpověď stačit.

Ach tak, Kate o svých rodičích moc nemluví, poznamenal Victor. Co kdyby jste mi o nich povyprávěla trochu víc? Než sem stačila něco říct, vložila se do toho Susan. A víte, že je to výborný nápad Victore?, rozzářili se najednou Susaniny oči. Můžeme si jít o nich popovídat hned teď do zahrady. 

Aniž by stačil Michael cokoliv namítnout, vzala si malou z jeho náruče, popadla za drobnou ručku Prince, kterého jsem již dala dolů a pokynula Victorovi, aby jí následoval. Susan se ještě otočila a mrkla na mě. Nebo se mi to snad jen zdálo? Co si sakra myslí, že dělá? Chtěla jsem ještě něco říct, ale to už byly pryč. Michael s povzdechnutím zakroutil hlavou a pokynul mi, abych vešla do domu.

Zůstala jsem užasle stát v obrovitánské hale, která vypadala jako střed bludiště. To, abych si nakreslila nějaký plánek, vždyť v téhle spletici chodeb se ztratím jak jehla v kupce sena. Otočila jsem se za Michaelem, který něco vyjednával s nějakým chlapíkem u dveří.

Zadívala jsem se nad sebe a obdivovala nádherný lustr. Usoudila jsem, že bude nejspíše z mosazu. Tento skvost je z druhé poloviny 19. století, zaslechla jsem Michaela, jenž se náhle objevil vedle mě. Je nádherný, jako všechno tady, poznamenala jsem obdivně. A to si toho ještě moc neviděla, opětoval mi úsměv.

Phillipe vyloží vaše zavazadla a zanese vám je ihned do pokoje. Přikývla jsem na důkaz vděku. Teď mě následuj, zavedu tě do pokoje, řekl a z jeho hlasu opět byl cítit chlad. Hned vkročil do jedné z chodeb. Šel dost rychle a já hned raději vyrazila za ním, nebo se tu hned ztratím.

Šla jsem za ním tak těsně, že jsem do něj málem narazila, když najednou prudce zastavil před dřevěnými lakovanými dveřmi. Odemkl je a pokynul mi dovnitř. Tak tady je, řekl lhostejně a chtěl se vytratit. Ty mi ho neukážeš?, zeptala jsem se nevěřícně. Nechápala jsem ho. On přece chtěl, aby to takhle bylo. Proč se teď takhle chová?

Dobře, pojď, ukážu ti ho, souhlasil a nechal mne vejít první. Když jsem vstoupila, chtělo se mi obdivně zahvízdat. V pokoji bylo téměř vše ze dřeva, obrovská francouzská okna s výhledem do nádherných zahrad, krásná ručně vyřezávaná postel dodávala obrovskému pokoji nádech elegantnosti.

Ta mě opravdu zaujala. Ale to byl ten problém. Nedokázala sem ze sebe vypravit ani slovo. Měla bych se zeptat, jestli se tu nachází ještě nějaká pohovka, ale co by si jen Michael pomyslel? Nechala sem to být, a dál obdivovala tu nádhernou práci lidskýma rukama. Mezitímco jsem stále obdivovala postel, mi Michael ukazoval další věci, jenž se v apartmá nacházeli.

Bylo zde spousta obrazů plné barev a různých kreseb. Tenhle je nádherný, přistoupila jsem jednomu z nich, kde bylo vyobrazeno sedící dítě. Smutný ale přenádherný obraz. Zvědavě jsem se podívala do rohu obrazu, kde bývá vždy autorův podpis. Ani zde nechyběl. Zírala jsem na Michaelův podpis a otočila se na něj s obdivem.

Vidím, že si překvapená Catherine, ano maloval jsem ho já, kdysi dávno, začal Michael, aniž bych vyslovila svou už zbytečnou otázku. Netušila jsem, že umíš tak nádherně malovat, poznamenala jsem s úsměvem. Ty nevíš spoustu věcí Catherine, řekl formálně a udělal pár kroků k posledním dveřím. Tušila jsem, že nemluví pouze o tomhle. Ta odpověď zasahuje mnohem hlouběji. Ty taky ne, odpověděla jsem mu v mé mysli...

Zaslechla jsem Michaela, jak něco říká o koupelně, ale nebyla jsem schopná ho vnímat. Musela jsem pořád myslet na to, jak tu vydržím. Vždyť se to nedá, nemůžu s ním žít pod jednou střechou a hrát si na dobré přátele. Dělat jako kdyby se vůbec nic nestalo. Victor nic neví a taky nechci, aby věděl tolik z mé minulosti. Ano je to sice už předlouhých osmnáct let, ale pro mě to bylo stále živé. Musela jsem si to přiznat. Bolel mě pohled na Michaela, na jeho děti i na jeho domov. 

Kate pozor !, zaslechla jsem Michaelův hlas, který přehlušil mé myšlenky. Ale to už sem věděla, že se pomalu kácím k zemi. Cítila jsem, že se kolem mě omotali silné paže. Michael mě zachytil před pádem na dlaždičky a přitiskl si mě k sobě.

Promiň, já ...já sem, přemýšlela jsem a nevšimla jsem si, koktala jsem a nedokázala ze sebe dostat jediné kloudné slovo. Až moc sem si uvědomovala jeho blízkost. Vždycky si moc přemýšlela Kate, a nezměnilo se to, zašeptal ochraptěle a já měla strach se mu podívat do očí. Tušila jsem, co bych tam mohla spatřit.

Měl by si mě už pustit Michaeli, zašeptala jsem roztřeseně a snažila se vytrhnout z jeho objetí. Já vím Kate, ale...To je tak krásnej pocit, mít tě zase v náručí. Podívej se na mě Kate, požádal mě naléhavě. Ne Michaeli, prosímtě, začala jsem. Ale neudržela jsem se a podívala se do jeho tváře.

Nenašla jsem tam zlobu ani nenávist. Něžně se na mě díval a jeho obličej začal nabírat krvavé zbarvení. Nikdy jsem neviděla, že by se tolik styděl. Přece jen se trochu změnil. Bez přemýšlení jsem ho pohladila po tváři a očima vyhledala jeho ústa. Nedělej to Catherine, zašeptal a znovu přešel na formální oslovení, čímž doufal, že zastaví tu horkost, která mu najednou kolovala v žilách.

A co?, zeptala jsem se, jako bych to sama nevěděla. Jenže já to věděla. Kdysi sem to dělávala, když sem toužila, aby mě políbil. Jenže minulost je minulost, teď už uběhlo osmnáct let a k mé hrůze se nic nezměnilo. Mé tělo si stále pamatovalo jeho doteky a bohužel mysl také. Jako bych nedokázala sama sebe ovládnout.

Ty to víš Kate, víš to, zašeptal, když se přibližoval k mým ústům... 

 

Poznámka : na blog jsem dala novou anketku, jsem zvědavá jak povídku vnímáte  a jestli už máte představu o tom, jak by mohla dopadnou prostě pro mě tak trochu informativní, takže jen pro ty co čtou Whatever Happens, děkuji za hlasy