Jak..jak dlouho tam stojíš? , zarazila jsem se při pohledu na Michaela, postávajícího za mými zády. Vypadal jakoby právě vyšel ke mě. Zastavil se a díval se na mě tak....ani nevím. Tak jako před osmnácti lety.

Oči mu žhnuly ohnivou bouří a vůbec se nepodobali těm, které mi včera říkali zapomněl sem na tebe. Byl v nich vidět úplný opak. Třásla jsem se po celém těle a měla jsem strach přiznat si proč. Určitě to nebylo odporem ani nervozitou.... Jeho pohled mi byl jasným signálem, že ani já sem nezapomněla. 

Michael ke mě znovu vykročil a já se snažila couvnout, schovat se před jeho pohledem. Ale nebylo kam. Neměla jsem strach z toho co udělá, ale z toho jak na něho stále reaguju já sama. Vím, že je to špatné, ale tělo mě neposlouchá, když sem v jeho blízkosti. 

Jediné co bych měla udělat je sebrat se a zmizet. Ano, to by bylo určitě správné rozhodnutí. Ale nohy, jenž sem měla najednou jako ze  dřeva napovídají tomu, že tak nemůžu učinit. Zorničky se mi rozšířili jen co jsem spatřila jeho oděv. Tedy jestli se tomu tak dá říkat.

Světlý bavlněný župan měl svázán v pase, a z dlouhých černých vlasů mu stékali kapky vody na obnaženou hruď. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, ať sem sebevíc chtěla. Už včera mě udivila jeho světlá pleť. Spatřila jsem tmavou skvrnu, jenž se mu jako mapka rozprostírala na hrudi a bylo mi to najednou naprosto jasné. S touto nemocí jsem se již jednou setkala. 

Vitiligo, zašeptala jsem šokovaně a přejela mu po skvrnce rukou. Až při jeho prudkém nadechnutí sem si uvědomila co dělám. Urychleně jsem stáhla ruku zpět, ale na to bylo už moc pozdě. Michael došel až ke mě a zkoumavě se na mě zadíval.

Odkud to ...jak to.., nechápal dle jeho zvědavého pohledu. Už sem se s touhle nemocí setkala Michaeli. Před několika lety jsem byla v Londýně na přednášce jednoho výborného lékaře, a hovořil přesně o téhle velmi vzácné ztrátě pigmentace. Tehdy mě to dost zaujalo, takže sem si o tom spoustu informací vyhledala. 

A .. a včera, když jsem tě viděla tak nechápu, že mě to hned nenapadlo. Tehdy ty skvrny co si mi našla ...to byl počátek, zašeptal Michael smutně a mě ho bylo hrozně líto. Ani jsem si nedovedla představit, s čím vším si musel s tímhle projít. Nezáleží na tom kdo jakou má barvu kůže Michaeli, řekla jsem pravdivě, když sem viděla, že tohle je jedna z věcí, která ho v životě hodně trápí. Pohladila jsem ho po tváři a nestačila jsem uhnout, když se ke mě sklonil. 

Ne Michaeli, prosím, vsunula jsem mu ruku před ústa, abych mu znemožnila polibek. Odtáhl se a s prázdným výrazem se na mě podíval. Promiň Kate, už se to nestane, slibuju, omlouval se a já se snažila usmívat, i když mě to zabolelo. Ale nemělo by přece proč. Čím můžu omluvit srdce, které se rozbuší jen co se objeví v mé blízkosti? Proč se tak neděje u Victora? ...

Teď, když tu budeme společně žít, se musíme naučit spolu vycházet, vyzněl najednou formálně jeho hlas. Já se nechci znovu vracet do minulosti Catherine. Už ne. Ta je dávno za námi, odsekával slova jako kusy ledu a já se na něj lhostejně podívala. Já nevím, kdo mě dnes ráno políbil a teď se o to pokusil znovu, odsekla jsem stejnou měrou a sledovala jak se Michaelovi oči zaplnili bolestí.

Chceš snad tvrdit Catherine Davisová, že si zapomněla? Moc dobře sem viděl co si cítila, takže si tu nevymýšlej báchorky. Neříkej mi tak ! , ohradila jsem se, když sem zaslechla své dívčí příjmení. To že sis změnila příjmení Catherine, nemění nic na tom co cítíš, takže mi po pravdě odpověz.

Na co ti mám odpovědět? Na nic si se neptal, vyjela jsem na něj zlostně. Ty to víš moc dobře Catherine, ale bojíš se mi odpovědět, opáčil mi stejně hlasitě. Nemám snad pravdu?, nadzvedl posměšně obočí a znovu ke mě přistoupil. Nemáš, chtěla jsem říct naštvaně, ale jeho blízkost mi to nedovolila. Spíš to vyznělo jako bych opravdu měla strach to vyslovit. Sama sem totiž moc dobře věděla, že tentokrát má pravdu on .

Michaeli prosímtě já... O co mě prosíš Kate?, zašeptal až mi přeběhl mráz po zádech. Ale musela jsem říct, to co bylo správné. Ne to, co mi krutě našeptávalo mé srdce. Oba bychom pak trpěli více než teď. Takhle to bude lepší.

Prosím tě o to, abys odešel Michaeli, řekla jsem s takovou jistotou,která i mě samotnou ohromila. Máš pravdu,řekl jako by mi četl myšlenky. Ale tohle je můj pokoj, pokrčil rameny a já si až teď uvědomila, kde že stále jsme. Promiň hned půjdu.

Bylo mi jasné, že cítíme to samé. Nezapomněli jsme ale musíme tohle překonat. Každý z nás žije svůj vlastní život, který nemůže změnit. 

Topila jsem se v jeho hlubokém bolestném pohledu oživený minulostí. Až zabreptání malé nás donutilo reagovat na to, že nejsme v pokoji sami.

Promiň beruško, to víš, že na tebe tatínek nezapomněl, zdvihl Michael svou dcerku do náruče a přitiskl si jí k sobě. Paris okamžitě ručičkama objala jeho krk a zeširoka se usmívala. Ta-ta, ta-ta, švitořila, a Michael vyloudil snad ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy u něj viděla.

Okouzleně jsem sledovala rodinnou scénku před sebou a oči mi začali vlhnout. Jak dojetím tak skličující bolestí. Určitě je svým dětem vynikajícím otcem, uvědomila jsem si bolestně. K mé smůle, si toho Michael všiml.

Kate, ty brečíš?, zeptal se Michael a pohladil mě po tváři. Ucukla jsem a raději se otočila. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Ne vůbec nebrečím, zalhala jsem, i když mi bylo jasné, že to nemá smysl.

Sakra Kate, mám přece oči. No tak otoč se ke mě, chytl mě povzbudivě za rameno a já se v návalu bolesti a slz otočila a schovala se do jeho náruče. Rozvlykala sem se naplno a tiskla jsem se k němu. Kate...Kate, zlatíčko, šeptal a něžně mě líbal do vlasů. Prosímtě už neplač, trhá mi to srdce. 

Promiň, odtáhla jsem se od něj, jen co mě záchvat bolesti přešel. Omlouvám se, jen...jen to tu na mě všechno padá. Možná by bylo lepší, kdybychom se už nikdy nepotkali Michaeli. Takhle nás to užírá. Já ..asi si zase zbalím a ...

Ne Kate, zastavil mě prudce Michael. Slíbili jsme si, že zapomeneme. Tohle je minulost. Já mám rodinu a ty máš Victora, odpověděl s bolestí v hlase. Vím, že to tak je, ale v tvé přítomnosti se nedokážu ovládnout ať to chci sebevíc, přiznal se a pustil mne. 

Ale vím co tě bolí. Myslím na to samé Catherine, stočil svůj pohled na Paris ve své náruči. Ona mohla být naše dcera...mohli jsme mít spolu spoustu dětí Kate, víš jak moc jsem o tom snil? Ale tys...

Přestaň Miku ! Prosímtě nemluv o tom, proč mi tak lžeš? Ani netuším jak moc mi tím ubližuješ , křičela jsem na něj bolestně. Nikdy si o tom nesnil !...

Co ty víš o tom co sem chtěl Catherine? ...Nemá smysl o tom mluvit, utnul naši další roztržku mávnutím ruky. Nechci nic vědět...

Já se teď musím postarat o svou rodinu a ty se starej o sebe. Víš, děti jsou dar od Boha. To nejkrásnější, co se nám může stát. Ale to ty neznáš. Nevíš co je to být rodičem....

Bolest mi projela srdcem jako rezavá dýka. Přestaň, křikla jsem na něj a oči se mi znovu zalili slzami. Kate , promiň to sem.., začal ale nestačil už více říct, jelikož se prudce otevřeli dveře.

Do pokoje vpadl muž, jehož výraz se mi vůbec nelíbil..