Večeře je na stole. Je to chleba s junem a na něm plátky salámu. Ze dvou hrnků čaje stoupá pára. "Jez," zakousne se Louka do svého krajíce. Kolja nereaguje. Sedí proti němu a kouká někam pod stůl. "Tak se napij čaje aspoň." Nic. "Čaj!" přisune mu František šálek blíž. "Ruskej čaj je to. To pijete v jednom kuse, ne? Tak se napij. Oslazený to máš." Je to marná řeč. Louka vzdychne a jí sám, prohlížeje si tvář cizího dítěte. Pak řekne: "Hele, nedělej, že nerozumíš. Něco rozumět musíš. Jsme Slovani. Voba. Já neumím rusky, ty neumíš česky. Ale čaj musíš rozumět. Čaj je u nás i u vás čaj. Jak byste tomu asi říkali..." Louka dojí a odnese svůj talířek s hrnkem ke dřezu, aby to opláchl. Když se vrátí, Kolja sedí, jak seděl, ale jeho šálek je prázdný. "No vidíš," řekne Louka spokojeně. "Tak to bysme měli."