Hrála jsem na klavír a najednou mě přepadla taková vnitřní prázdnota, že jsem chtěla křičet.

Sem tam se mi to stává, když hraji, čtu, nebo třeba něco poslouchám a v tom si uvědomím, že jsem svět o nic neobohatila, že jsem stále jen číslo ve statistikách, které se jednou škrtne a nezbyde po něm než zápis někde v archivu.

A to mě pak doslova posedne amok. Netvrdím, že tvůrčí, ale amok. Nepředstavitelné nutkání něco udělat, změnit, vymlátit ze sebe trošku čehosi, co nás snad ještě odlišuje od zvířat - totiž kousek umění.

Vytáhla jsem kytaru, prohnala klávesy na klavíru, zase dokresila kousek už týden nedotčený kresby, přečetla jsem (už potolikáté) pár básniček Ortena a Parry, vyfotila pár fotek Mého stromu (o tom snad zase jindy...) a zase kousínek hnula se svým "velkým literárním projektem" (o tom taky raděj až někdy jindy)

Ne, nemyslím si, že by se teď lidstvo mělo cítit o něco obohacené, že by mě někdo měl brát vážněji nebo že jsem snad našla smysl existence. Ne

Ale zase jsem se jednou přesvědčila, jak je důležité naslouchat svým drobným touhám a třeba i zdánlivě bláznivým potřebám. Protože jak jinak se v dnešním světě konfliktů, katastrof, násilí a stresu těšit, než z maličkostí.