Všichni odcházejí

Autor: Guerra, Wendy

Originální název:Todos se van (2006)

Rok vydání:2008

Vydavatelství: Euromedia Group

Počet stran: 160

Hlavní postavy:

Nieve, matka, Osvaldo, Antonio, Alan, otec,...

Popis:

Deníkovými zápisy vypráví Nieve o svém životě na Kubě. Jako malá bydlela s matkou u Švéda Fausta, pak její opatrovnictví připadlo otci, který ji bil a zapomínal krmit. Nieve se podaří utéct, matka se ale kvůli soudu bojí vzít si ji zpět, Nieve (která zaostává v učení, protože neustále střídala školu za školou) putuje do dětského domova a nakonec přeci jenom zpět k mámě, s kterou se stěhují do Havany. Faust odjel do Švédska, kam za ním nemůžou, Nievin otec emigruje. Ač se Nieve o politiku sama nezajímá, ovlivňuje naprosto všechna zákoutí jejího života. Rozhodne se studovat umění. Na škole se seznámí s Osvaldem, ke kterému se odstěhuje. Osvaldovi přátelé jsou intelektuálové a umělci, kterým Nieve veskrze nerozumí. Postupně všichni, včetně Osvalda, emigrují do zahraničí. Nieve musí počkat, až bude plnoletá, aby mohla odjet za ním do Paříže. Její láska trvá, ale chabne. Nakonec podlehne Antoniovi, kameramanovi připravujícímu dokument o Osvaldovi. Zjišťuje, že i kdyby teď do Paříže odjela, nemá tam co dělat. Když Antonia zavřou a je s matkou prohledají, ví, že pro ni není jiné východisko, než zůstat na Kubě, stejně jako její máma.

Vlastní komentář:

Mám skoro chuť napsat: "viz. Každý den nic". Tato knížka ze stejné doby a stejného prostředí, řešící relativně dost podobnou problematiku, na mne totiž zanechala v podstatě stejný dojem. Obě hrdinky dokonce řeší problém se jménem (Nieve= sníh, což je na slunné Kubě docela výstřední). Všichni odcházejí si o kapku lepší hodnocení nicméně zaslouží za širší okruh tematiky, kterou se zabývá. Za to vděčí nejen zvolení intimnější formy deníkových zápisků (která tady byla už tolikrát), ale především, z mého pohledu, za nazírání na situaci i očima dítěte (celá první část knihy). Cením si i množství reálných osob a událostí, které se autorce do děje podařilo zakomponovat.

Ukázka:

Nevím, co chce máma dělat. Když se na ni tak dívám, dochází mi, že se neobejde bez přátel, svojí rutiny v rádiu a stařečků, které nahrává pro svůj pořad "Slovem proti vzdechům", a kterému lidé přezdívají "Slovem proti slechům". Máma se vzdává věcí, které má ráda. NIkdy jsem si toho nevšimla. Vždycky žila revolucí a od té doby, co jsem dostala rozum, se pořád snaží odsud odejít. Ale kam a proč? Já chci jenom utýct od politiky, nesnesu vidět samu sebe, jak jsem do toho namočená. Něco mi říká, že na tuhle ligu prostě nemám. Cestou zpátky jsme prošly celou čtvrť, vedla jsem mámu za ruku a šly jsme pomalu, protože ona je každým dnem stále roztržitější. Šaty se jí odírají o boky aut, ale ona vznešeně kráčí dál, povznesená nade vším. Kam půjdu, až se před tím vším budu chtít schovat? A co bude s mámou, která se chová, spíš jako by byla moje dcera?

Příliš toho vím. Příliš toho prožívám. Možná že jednou na tyhle zamračený a zmatený dny najdu nějakou odpověď. Chvílemi jsem se sama sebe ptala, co tam vlastně dělám. Zvolili si mě spolužáci a škola mě tam poslala jen velmi nerada. Měla jsem něco říct a podívat se na ně pěkně zpříma, ale nevypravila jsem ze sebe ani hlásku. Nebylo už co dodat k tomu, co všechno jsem zažila. Tyhle věci mi leží v hlavě, a když je vysypu do Deníčku, uleví se mi. Zkusím všechno, čemu nerozumím, odložit na později. Proto se k Deníčku pořád vracím. I kdybych chtěla nechat psaní, nakonec se k němu vrátím; je to můj "únikový východ", moje tajná skríš, můj jediný skutečný zpovědník.