Koně se přece střílejí
Koně se přece střílejí
Autor:McCoy,Horace
Originální název: They Shoot Horses, Donť They? (1969)
Rok vydání:2005
Vydavatel: Euromedia Group
Počet stran: 96
Hlavní postavy:
Robert, Gloria,...
Popis:
Robert potká Glorii docela náhodou po cestě do filmového studia. Osud tomu chce, aby se nakonec rozhodli zúčastnit se tanečního maratonu, o kterém Gloria ví. Oboum by finanční odměna přišla vhod, navíc po dobu maratonu by měli jídlo a ubytování zdarma. A tak se zapletou do kolotoče,kde spánek a odpočinek je vzácností a kde celodenní náplní je pouze tanec. Nejen, že se seznámí s hromadou lidí, zažijí plno zážitků a jsou svědky mnoha zvratů v životech jiných, ale i oni se hodně změní. Gloria nakonec podlehne svému pesimismu a touze po smrti a když je maraton předčasně ukončen a vidina peněz se rozplyne, požádá Roberta, aby ji zastřelil. Ten dojde k závěru, že to je to nejlepší, co pro ni může udělat a zastřelí ji. Sám je pak odsouzen k oběšení - a právě, když poslouchá vyřčení verdiktu, seznamuje nás s tímto příběhem a ospravedlňuje své chování -vždyť zastřelit vážně zraněného koně přece znamená jen ukrátit jeho trápení.
Vlastníkomentář:
Čtivě napsaný poutavý příběh. Hlavní myšlenka mě vážně chytla za srdce. A celková kritika dnešní konzumní společnosti toužící pouze po reality show, penězích,...No prostě 96stran kterých vážně stojí za to si přečíst.
Ukázky:
Vzpomínám, jak mě překvapilo, že Maria zatkli pro vraždu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tak milých chlápků jako on jsem potkal v životě málo. Ale to jen tenkrát jsem tomu nemohl uvěřit. Dneska vím, že člověk může být docela milý chlápek a zároveň taky vrah. Nikdo nikdy nebyl k žádnému děvčeti tak milý jako já ke Glorii, ale pak přišla chvíle, kdy hsem střelil a zabil ji. Takže jak vidíte, být milý ještě vůbec nic neznamená...
Nechali jsme s Glorií ty, co se chtěli štvát, aby určili rychlost. Vůbec jsme se nesnažili dostat se do čela. Měli jsme svůj systém - nasadit stejnoměrné tempo a to si udržovat. (...) Stalo se ale něco, co mě vyděsilo. Gloria se mi věšela na opasek mnohem víc a mnohem častěji než kdy předtím. Posledních pět minut derby to vypadalo, že je hotová, že už sama nemá vůbec žádnou sílu. Prakticky jsem ji za sebou po dráze vláčel. Měl jsem pocit, že jsme jen o vlásek unikli tomu, abychom tentokrát nevypadli my.
"Škoda, že jsem neumřela tenkrát v tom Dallasu," řekla. "Nikdo mi nevymluví, že mi ten doktor nezachránil život jen z jedinýho důvodu-" Neřekl jsem na to nic, pořád jsem se díval na moře a myslel si, že má úplně pravdu, když říká, že není k ničemu, a že to vlastně je velká smůla, že neumřela tehdy v tom Dallasu. Určitě by jí bylo líp, kdyby byla po smrti.