Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid

3. 06 2009 | 20.07

Místo, doba děje: 1.světová válka, boje na západní frontě
pp
Děj: Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou románu je bývalý gymnazista, dnes frontový voják Pavel Bäumer. Spolu se svými kamarády byl na gymnaziálním profesorem přesvědčen, aby se přihlásil do války. Vojáci jsou nejprve plni vlastenectví, iluzí, ve válce však z těchto ideálů vystřízliví. Představuje se nám v okamžiku, kdy jeho jednotka odpočívá v zázemí po návratu z boje. V mozaice epizod je pak popisován jeho minulý i současný život. Po vypuknutí války se Paul se svými spolužáky z gymnázia přihlásil dobrovolně do armády. Po výcviku plném šikanování s nimi prodělává zákopové boje na západní frontě. Z dialogů a vzpomínek vojáků, z úvah nad absurditou vzájemného zabíjení, i z poznání hodnoty kamarádství, vzniká v románu obraz životního pocitu, s nímž se Remarqueova generace musela vyrovnávat. V závěru knihy, který je psán v er-formě, je konstatováno, že Pavel padl v říjnu 1918 a v den jeho smrti byl podle vojenského hlášení "na západní frontě klid".
o

Hlavní postavy: Pavel Bäumer - válka ho naprosto změnila, stal se tvrdším, přátelé na frontě mu byli více než rodina – musel se smířit se smrtí mnoha z nich, silná povaha, pomáhá mladším chlapcům, kteří přijdou na frontu, vypravěč
                           Pavlovi přátelé – Kropp, Müller, Kemmerich
                           bezohledný, krutý velitel Himmelstoss
                            Katczinsky - zasvěcuje chlapce do válečného života, obstarává jídlo
oo

Autorův záměr: oslava přátelství – válečná přátelství na život a na smrt, silný odpor proti brutalitám války, násilí, nelidskosti

soucit s trpícím člověkem

pravdivý obraz války

krutá obžaloba války - mrzačí celé generace - nejstrašnější totiž není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce

ooooo

Umělecké a kompoziční prostředky: spisovný jazyk, místy prokládán nespisovnými slovy, které umožní čtenáři lepší představu o atmosféře na frontě, slangové výrazy z období 1. sv. války

ichforma ( výpověď, očité svědectví), závěrečná zpráva o hrdinově smrti – er-forma

autentické obrazy, osobní výpověď mladého hrdinyp

Úryvek z knížky (s.166-167):

Je podzim. Někdejších lidí zde už mnoho není. Jsem tu poslední ze sedmi z naší třídy.

Kdekdo mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Skončí-li to zase zklamáním, všechno se zhroutí, naděje jsou příliš silné, nedají se odklidit bez výbuchu. Nebudeme-li mít mír, budeme mít revoluci.

Mám čtrnáct dní volna, protože jsem se trochu nalokal plynu. Celý den sedím v malé zahrádce na slunci. Příměří bude co nevidět, i já už v to věřím. A potom pojedeme domů.

Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsu pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle.

Kdybychom se byli vrátili domů v šestnáctém roce, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě.

Také nám nebudou rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice strávilo ta léta zde spolu s námi, jež však předtím už mělo postel a povolání a vrátí se do svých starých pozic, v nichž na válku zapomene – a za námi roste pokolení podobné nám, jací jsme bývali, a to nám bude cizí a odsune nás stranou. Jsme zbyteční sobě samým, porosteme, někteří se přizpůsobí, někteří se podvolí a mnozí budou bezradní – léta se rozutekou a nakonec zahyneme.

Ale je také docela možné, že všechno, co si myslím, je jenom melancholie a smutná bezradnost, poprašek, jejž vítr odfoukne, jen co zase stanu pod topoly a budu naslouchat jejich šumění. Není myslitelné, že je veta po tom měkkém, co zneklidňovalo naši krev, že zmizelo to neurčité, ohromující, nadcházející, budoucnost o tisíci tvářích, ta melodie ze snů a knih, šelest a předtucha žen, není přece možné, aby to všechno zaniklo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.

Stromy zde svítí pestře a zlatě, jeřabiny se rdí v listoví, silnice bíle ubíhají k obzoru a kantýny hučí mírovými pověstmi jak úly.

Povstávám.

Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už nic mi vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všech očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mě pronesl těmi léty. Zda jem ho překonal - to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, ať to, co ve mně říká "já", bude či nebude chtít.

Erich Maria Remarque (22.6.1898 – 25.9.1970), vlastním jménem Erich Paul Remark, německý prozaik. Jeho dílo se stalo světoznámé díky humanistickému protiválečnému patosu a vyhraněnému smyslu pro zachycení skutečnosti.

Dílo:Nazápadní frontě klid ^doporučuji(1929) - Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou románu je bývalý gymnazista, dnes frontový voják Pavel Bäumer. Po vypuknutí války se Pavel se svými spolužáky z gymnázia příhlasil dobrovolně do armády. Po výcviku plném šikanování s nimi prodělává zákopové boje na západní frontě. Z dialogů a vzpomínek vojáků, z úvah nad absurditou vzájemného zabíjení, i z poznání hodnoty kamarádství, vzniká v románu obraz životního pocitu, s nímž se Remarquova generace musela vyrovnávat. V závěru knihy je konstatováno, že Pavel padl v říjnu 1918 a v den jeho smrti byl podle vojenského hlášení "na západní frontě klid".
Cesta zpátky - Volné pokračování románu Na západní frontě klid.
Tři kamarádi - Děj románu se odehrává v Německu na přelomu dvacátých a třicátých let 20.století. Hlavní hrdinové jsou tři kamarádi Robert, Otto a Gottfried, kteří společně vlastní autodílnu.
Brána vítězství – Román popisuje mnoho různých osudů německých uprchlíků.
Miluj bližního svého – Příběh mladého hocha, který utíká před nacismem. Přijde o rodiče a žije jako psanec. V Praze se seznámí s mladou dívkou, společně odchází do Francie a snaží se utéci do Ameriky.
Další díla:Vítězný oblouk, Jiskra života, Čas žít, čas umírat, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených^doporučuji.

Citáty:

Tu jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat, už jenom tím, že tu jsem a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Je to něco, pro co lze žít.

Těžké je milovat někoho, koho si nevážíme, a neméně těžké je milovat toho, koho si vážíme o mnoho víc než sebe.

Piš dopis, když se rozčílíš, do obálky ho však vlož až druhý den.

Člověk bez lásky je jen mrtvola na dovolené.

Život brzo skončí a pak nám nikdo nedá nic za to, jestli jsme byli smutní nebo veselí.

Jenom jednoduché věci nikdy nezklamou. A štěstí se má začít hledat úplně dole při zemi.

Spoustu dalších citátů si můžete přečíst tady.