Jestli takhle vypadá to stáří, tak děkuju, obejdu se.

Začátkem listopadu kolem mě proběhla nějaká virózka a protože při mé diagnóze není vhodné podobné záležitosti přecházet, šla jsem k doktorce nechat se pár dní doma. Poctivě jsem se flákala a po deseti dnech jsem se nechala uschopnit. To bylo ve čtvrtek. V pátek ráno jsem zjistila, že močím krev. Vypila jsem za ten den rybník čaje, takže v sobotu to bylo dobré (pálení a řezání při konání potřeby jsem se rozhodla ignorovat). 

V neděli ráno to vypadalo, jak když jsem se protrhla a vykrvácím. A při konání potřeby jsem se musela zakousnout do násady od mopu, abych bolestí neřvala nahlas. Statečných jsou plné hřbitovy, takže jsem se odebrala na pohotovost. Antibiotika a další neschopenka. Prosincová výplata bude hvězdná a Vánoce velmi duchovní. :-D

V pondělí jsem to šla oznámit své lékařce a rovnou se jí (já debil!) svěřila s tím, že už jsem se víc, než dva roky, nedostala s tlakem pod 140/95. Ale většinou mám tak 140 - 150/100. Odeslala mě na endokrinologii, jestli to není nějaký hormonální problém. Tam mě vybavili Národní knihovnou žádanek na různé odběry, barelem a nějakejma práškama. 

Barel na moč. Mám sbírat moč za celý den a to dvakrát po sobě. Fuj! To nedám! Jinak po mně chtějí asi osm litrů krve. Že já k těm doktorům lezu! 

A ty prášky... Po deseti dnech braní se mi tlak nesnížil ani o stupínek, zato jsem se při každém kroku začala propadat do temnoty já. V hlavě pocit, jako když mi ji někdo přefoukl héliem, měla jsem pocit, že mi prasknou bulvy a mozek se vytlačí nosem do pryč.

Paní doktorka už ze mě byla poněkud nešťastná, obzvlášť ve chvíli, kdy jsem jí oznámila, že ty prášky na tlak s okamžitou platností vyhazuju! Však ona si časem zvykne, že jsem velmi nestandardní pacient. ;-)