Pořád se mě drží, mrcha.

Ráno otevřu oči - brečím. 

V práci na mě někdo promluví - brečím. 

Po práci mám jet nakoupit - nezvládnu to. Jít mezi lidi? Přemýšlet o tom, co mám koupit, co budu vařit - už jen z té představy jsem unavená, unavená, unavená. A z té únavy - brečím. 

Objektivně se neděje vůbec nic. To jen jak mi roztroušená žere nervová spojení v mozku, nemají kudy běhat endorfiny, serotonin a jiné hormonální koktejly štěstí. 

Vylezu z postele. Kuky mi řekne: "Dobré ráno."

Rozbrečí mě to. 

Zobnu neurol. Co myslíte, zabral? 

Ani hovno. Brečím. 

Doprdelepráce, mě to takhle NEBAVÍ!