Z mého textu o UFO
Z historie svícení a raketového létání
V následujícím textu bude ukázáno, že létání a svícení nemuseli předvádět pouze mimozem - šťané, protože již staří Rusové dovedli zařídit aby vzduchem létaly rakety a světlice.
Píše se o tom v knize Vyprávění o ruských objevitelích a vynálezcích : V západní Evropě se datuje širší upotřebení raket teprve od začátku XIX. století, ve spojení s pracemi anglického generála Congreva. ( William Congreve : 1 772 – 1 828, se svou raketou dosáhl v roce 1 805 dostřelu na vzdálenost
Já jen doplním, že v carském Rusku byly za velmi důležité považovány také práce důstojníků dělostřelectva Alexandra D. Zasjadka ( náčelníka štábu velitele dělostřelectva a od roku 1 827 velitele raketového ústavu u Petrohradu ) a Konstantina I. Konstantinova ( velitele raketového ústavu od roku 1 850 ). Konstatinov zavedl vědecké metody kontroly a zkoušení raket v procesu výroby a rozvíjel raketovou teorii. V roce 1 680 byl za podpory Petra Velikého v Moskvě založen raketový ústav, v němž vyvíjeli, zkoušeli a vyráběli osvětlovací a signální rakety. Některé se užívali bez podstatných změn až do poloviny 19. století. Raketový ústav byl zrušen v roce 1864. V roce 1 621 byl sestaven Řád vojskových dělostřeleckých a dalších činností týkajících se vojenské vědy
( Ustav ratnych pušečnych i drugich děl, kasajuščichsja do voinskoj nauki ) dělmistrem
Onisimem Michajlovem ( Radiševským ). Obsahuje první dochované zmínky o ruských vojenských raketách. V roce 1 717 byla v Rusku zkonstruována signální raketa s dostupem
1 881 navrhl N. I. Kibalčič raketový pohon pro lety mimo atmosféru v práci : Předběžný návrh letadla poháněného raketami. Koncem 19. století pracoval na svých příspěvcích k teorii raketového pohonu N. J. Žukovskij – zakladatel teorie létání v Rusku. V roce 1897 I. V. Meščerskij ( 1895 – 1935, tj. v pouhých dvou letech ) stvořil práci : Dynamika hmotného bodu proměnné hmotnosti. To znamená matematickou formulaci základní pohybové rovnice rakety. V roce 1903 Konstantin Eduardovič Ciolkovskij publikoval práci : Výzkum kosmického prostoru pomocí reaktivních přístrojů. Podle některých zdrojů se jednalo odborný článek, ve kterém matematicky vyjádřil let rakety. Neznalcům matematiky a fyziky totéž vysvětloval v novele Za hranicemi Země. Posledním pro nás zajímavým Rusem z hlediska problému UFO z té doby byl Artěmejev. Před první světovou válkou vyvíjel osvětlovací raketu. ( Podle Základy raketové techniky, Ing. Jan Kusák CSc. ).
Ale staří Rusové nevynalezli rakety. Nejstarší zmínka o raketách pochází ze 4. stol. př .n. l. Tehdy měl postavit starý řek Aichylós v Tarentu ( dnes v jižní Itálii ) jednoduchý parní ra -ketový motor. V knize Malá encyklopedie kosmonautiky se píše : 4. stol. př. n. l. – Archytás v Řecku údajně zkonstruoval jednoduchý parní raketový motor. Možná, že je to ten samý Řek. Ve výše uvedené knize se také píše, že : 120 n. l. – Herón Alexandrijský údajně zkonstruoval zařízení zvané aeolipile, v podstatě primitivní parní reaktivní turbínu.
Pozn. LV : Aeolipile se také nazývaly Herónovy baňky, což je známější název.
Isaak Newton nakreslil podvozek s dvěma nápravami s koly. Na podvozek umístil kulový kotel s vodou a pod něj umístil ohniště. Z horní části kotle vyčnívala roura, na konci otevřená a ohnutá směrem dozadu. Před kotle seděl řidič, který pohyboval předními koly. A měnil směr jízdy. Byl to předchůdce tryskového pohonu. Nakreslená konstrukce by ale neumožnila vznik potřebného tlaku v kotli a sotva by s vozidlem pohnula z místa. ( Adolf Kuba, Jak přišli koně pod kapotu, str. 9, 10 ).
Kdy se objevily první rakety není známo. Pravděpodobně vznikly jako zmetky. V 1. stol. n. l. používali v Číně při náboženských slavnostech bambusové tyče naplněné jednoduchým střelným prachem ( ledek, síra a uhelný prach ), které nechali v ohni efektně vybuchovat. Některé tyče místo exploze vylétly z ohně ven hnány vycházejícími plyny. Číňané začali s těmito bambusovými trubicemi experimentovat a později je začali přivazovat k šípům - vznikla raketa. Jejím úkolem bylo zvětšit rychlost, dolet a průbojnost. První věrohodné zprávy o jejich použití obsahují čínské rukopisy z roku 1 045. Jedna z prvních zmínek o použití ohnivých šípů, které byly vystřelovány z luku a raketový motor měl pouze pomocnou funkci, je v rukopisu Úplný výtah vojenských klasiků ( Wu - ching Tsung - yao ) z roku 1 045 od čínského státního úředníka jménem Tseng Kung - Liang. ( V oddíle o zbraních je zmínka, že černý prach a snad i rakety byly nasazeny již v roce 960 ).
Na stránkách ševčík / webpark se píše, že : První zmínka o raketách pochází z doby kolem roku 1 130 n. l. od Wu Cling Yeo. Od Číňanů je převzali Indové, Peršané a Arabové. Používali je k vojenským a oslavným účelům.
Vynález raket souvisí s vynálezem střelného prachu. Nejstarší rakety byly údajně poháněny černým prachem, který byl směsí ledku draselného ( KNO3 ), dřevěného uhlí a síry.
V textu : Základy raketové techniky se píše : odhad – primitivní rakety ( pohonnou hmotou je černý prach ) použity v Číně asi před 5 tisíci lety. Prof. Černyšev : k vynálezu rakety v jednotlivých zemích docházelo krátce buď po vlastním objevu černého prachu nebo po jeho dovozu z jiné země.
V následujícím textu se podíváme na některé názory ohledně vynálezu střelného prachu. Podle některých výbušné trhavé směsi znali Číňané a Indové již v dávném starověku. Historikové se opírali o zprávu, podle níž Číňané při obléhání města Pien - Kingu v 13. století př. n. l. měli děla zvaná huo – pao ( ne kung pao ). Mělo se za to, že zbraň, kterou Číňané nazývali kopí nezkrotného ohně to - lo – siang, byla první ručnicí a že tsin - tien - lei byly prvními granáty. Podle jiných střelný prach vynalezli Indové a to ještě dříve. Podle některých citátů starověkých spisovatelů se setkal s užíváním střelného prachu již Alexander Veliký. Podle jiných znali orientální národy výbušniny a primitivní bomby ale neznali zbraně v dnešním smyslu. Jiné výzkumy tvrdí, že ho nevynalezli Číňané ale Arabové a od nich se dostal do Evropy.
V knize Věna Hrdličková, Zdeněk Hrdlička, Čína císaře Šen Cunga se na str. 194 píše : Když někdy v průběhu
Jiné prameny tvrdí zhruba totéž, dodávají jen, že je o tom údajně zmínka v čínském kánonu o Kameni filozofů, z roku 682.
Evropští alchymisté psali v šifrovaných zmínkách o létajících projektilech. Psal o nich například Roger Bacon, Albertus Magnus ( 1 193 – 1 280 ) : také může být trocha směsi dána do papíru pro létání nebo dělání hromu ( píše v knize : O divech světa ).
Renata a Jaroslav Malinovi, Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva? , str.107 :
Názor chemika Vladimíra Karpenka, jak se použití střelného prachu mohlo odrazit v tehdejší čínské literatuře ( Karpenko, V. : Co říkají staré prameny. Rukopis příspěvku z 19. 2. 1984. 11 stran. Uložen v archivu autorů knihy ). Jedna z prvních zmínek o černém střelném prachu je v Ko Chungově knize Pao – pch – c´ asi z roku 320 , kde je návod na jeho výrobu uveden jako Elixír malého chlapce, a kromě nezbytných přísad jsou zde uvedeny ještě další, nadbytečné, zřejmě kvůli utajení správného receptu. Znalost střelného prachu však byla patrně ještě staršího data, neboť zmínky o jeho podstatných složkách, dusičnanu draselném a síře, se vyskytují již ve spisech z 1. století př. n. l. O tom , jak asi mohl být střelný prach objeven, kolují různé dohady. Například v dynastické knize pozdní dynastie Chan nazvané Chou Chan Šu zahrnující léta 25 až 220 se uvádí, že ode dne letního slunovratu jsou zakázány silné ohně, jakož i tavení kovů s dřevěným uhlím. Čištění sanytru musí úplně přestat, až do počátku podzimu. Existují zde dva záchytné body. První, zcela jednoznačný, je důkaz, že už v té době bylo známo čištění sanytru ( dusičnanu draselného ), druhý je skryt za silnými ohni. V Číně se totiž vyskytují oblasti, kde je půda tak bohatá na dusičnan draselný, který krystalizuje na jejím povrchu, že rozdělání silného ohně v takovém místě je velmi nebezpečné.
Jak známo, střelný prach nezůstal doménou alchymistů, ale naopak se záhy rozšířil do oblasti vojenství, i když první návod na jeho výrobu uvedený v ryze vojenské příručce je až v knize Wu t´ing cung – jao ( Soubor nejdůležitějších vojenských technik ) vydávané v letech 1040 až 1044. Pomineme – li různé ohňostroje, sloužící k zábavě, o vojenském využití černého střelného prachu se zprávy objevují až později. Tak roku 969 předvedl Jo I – Fang císaři ohnivý šíp, za což byl obdarován hedvábím. Konstrukce těchto šípů přesně neznáme, bylo jich zřejmě více typů. Podle popisu jednoho z nich, bylo na konci šípu položeno pět uncí střelného prachu, to znamená, že šlo o jakousi jednoduchou raketovou zbraň. Jiný typ se vystřeloval lukem a zpráva z roku 1130 uvádí, že raketovými šípy byly v bitvě ostřelovány nepřátelské lodě. Další zbraň, pchi li chuo chu, ohnivá koule, rachotící jako hrom, byla ve skutečnosti minou, která se zakopávala do země. Její nálož tvořila směs prachu a úlomků porcelánu. Podobné nálože se také vystřelovaly pomocí katapultů. Prachové nálože se před vynálezem děla vystřelovaly praky nebo katapulty. Je zajímavé, že čínští vojenští experti vynalezli celou řadu zbraní různého typu, v nichž se používal střelný prach, včetně například tu – jao jen – čchion, jedovaté kouřové koule, jež zapálena vytvářela jedovaté dýmy vyvolávající prý krvácení z nosu a úst. Avšak objev dělové hlavně, byl patrně dílem muslimských konstruktérů.
Bezdýmný prach byl vynalezen o dost později :
Lexikon zbraně, nakladatelství Svojtka @ CO., z německého Waffen lexikon, str. 296 : Střelná bavlna. Označení pro nitrocelulózu s vysokým obsahem dusíku. Střelnou bavlnu objevil Schonbein ( o se dvěma tečkami ) z Metzingenu u Reutlingenu. Roku 1846, 11. března ji předvedl na půdě Basilejské přírodovědecké společnosti jako hnací slož, která se zažehne snadněji než černý prach a při hoření nezanechává žádné pevné zbytky. Zjistil, že ve směsi v určitém poměru s lihem a éterem je střelná bavlna rozpustná, čímž položil základ pro vznik bezdýmného střelného prachu.
V 50. letech 19. století probíhaly zkoušky drážkované hlavně děl ( Ital Cavalli ). Tento vynález způsobil zatlačení raket do pozadí. Proces byl urychlen vynálezem bezdýmného prachu v roce 1884 ve Francii. Takže v roce 1866 Rakousko vyřadilo rakety z výzbroje a v roce 1885 i Anglie. ( Ing. Jan Kusák CSc. , Základy raketové techniky ).
Podle stránek ševčík / webpark je první použití raket doloženo z roku 1 232 kdy obránci Pien Kingu je použili proti mongolům.
V roce 1 280 arabský vojenský teoretik Hassan al Ranmáh Nadžm – eddin popisuje raketové zbraně ve spisu Kniha o bojích koňmo a s válečnými stroji -
( Kitab al – furusiya wal – munasab al – harbiya ). Více o nich v části :
Středověká disková raketa.
Podle jiných textů znali staří Číňané zápalné směsi nejpozději od poloviny 1. tisíciletí.
V rukopisu lékaře Sun Saan - miso ze 7. století je uveden popis zápalné směsi obsahující ledek, síru a akátová semínka. V dalším čínském rukopisu Wu - ching Tsung - yao
( Úplný výtah vojenských klasiků ) od Tseng Kung - lianga z roku 1 045 jsou kresby zápalných šípů s přídavným raketovým pohonem.
V dějinách palných zbraní se uvádějí jako nejstarší typ veliké pušky ze 14. století, z nichž byly vystřelovány veliké oštěpy. Někteří soudí, že pušky vznikly dříve než děla. První
poměrně spolehlivá zpráva tvrdí, že Číňané použili rakety v roce 1 232 při obraně Pekingu
( KÁI – FUNG – FU ) před Mongoly. Tato událost se často spojuje s objevem výbušné chemické směsi, která byla zdrojem pohonu těchto střel.
Po této bitvě začali Mongolové vyrábět vlastní rakety a jsou pravděpodobně zodpovědní za jejich rozšíření do Evropy. Použil je například Bátú - vnuk Čingischánův Podle jiných zdrojů, rakety do Evropy rozšířili Arabové. Pokusy s jejich stavbou byly např. v Anglii ( Bacon ), Francii ( Froissant ) a v Itálii ( de Fontana ). V té době se rakety používaly k boji nebo k podpalování nepřátelských objektů. V roce 1 397 je použili Padovští při obléhání města Mestre.
Okolo roku 1 500 se objevuje první pokus o dopravu pomocí raket. Tehdy se pokusil čínský mandarín Van HU vznést do vzduchu na kluzáku pomocí 47 raket se střelným prachem.
Po zapálení však mnohé rakety vybuchly a letec - mandarín zahynul.
Odstartoval na koňském sedle. ( Ivo Budil, Josef Dvořák, Vesmírné sny a skutečnosti ).
Podle Pavel Toufar, Uskutečněné fantazie, str. 168 : podle jistých záznamů se měl už v roce
1 500 pokusit čínský důstojník Va – Hu o let bambusovým strojem, připomínajícím papíro -vého draka a poháněným prachovými raketami.
Tento a případné další pokusy musely skončit neúspěchem z toho důvodu, že většinou se používaly rakety na tuhá paliva a ty nemají rovnoměrný tah..
Podle knihy Malá encyklopedie kosmonautiky v roce 1 632 turecký kronikář Evlija Celebi popisuje úspěšný let tureckého ohněstrůjce jménem Lagari Hasan uskutečněný v Istanbulu pomocí svazku sedmi raket na střelný prach.
V roce 1 891 Němec Herman Ganswindt ( 1 856 – 1 934 ) jako první upozornil na stav beztíže při kosmických letech. V roce 1 893 navrhl meziplanetární loď poháněnou výbuchy dynami -tových náloží.
Oficiální historie tvrdí, že v roce 1942 sovětský letec Bachvadži podnikl první let na stíhačce poháněné raketovým motorem. ( Nezjistilo se ale jak se na ní udržel ).
Vraťme se k vojenskému využití. Podle jiných zpráv použil poprvé výbušnin v boji r. 1 161 vojevůdce dynastie Sung Ju Jun – wen, když v bitvě u Cai - ěih nedaleko Nankingu zastavil vpád císaře Lianga z dynastie Čin. O Timurovi se traduje, že v roce 1 399 použil rakety při útoku na Dillí. Jsou náznaky, že indická pevnost Bitár byla v roce 1 657 zničena po dopadu rakety do blízkosti muničního skladu.
Rakety byly pokládány na vhodný podstavec na, kterém byla odpálena pohonná látka. Později vkládali Číňané ohnivé šípy do košových nebo skříňkových raketometů, z nichž byly tyto šípy odpalovány v salvách. Tyto střely vyvolávaly často v místě dopadu požáry. ( V Evropě kolem roku 1 400 Lehan Froissart ve Francii navrhuje vypouštění raket z vodící trubice ). Podle
polského kronikáře Jana Dlugosze použila tyto zbraně vojska mongolského vůdce Bátú, Čingischánova vnuka, v bitvě u slezské Legnice 1 241: Mongolové prý vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polská vojska oheň, dým a smrad. Zápalný účinek mongolských zbraní byl kombinován s účinkem toxických plynů z hořící směsi síry
a sloučenin arzenu. Je to první doložený případ nasazení raket na evropské půdě. Mongolové používali rakety po celou dobu svých výbojů. V roce
Podle francouzského historika Jeana de Joinville znali zápalné rakety i Arabové, zřejmě
od mongolských vojsk. Použili je proti vojsku francouzského krále Ludvíka IX. Svatého v boji o město Damiette ( Dimját ), v době 7. křižácké výpravy v letech 1 248 – 1 254. Kromě raket používali Arabové proti křižákům i řeckého ohně, jehož tajemství se zmocnili po staletích bojů s byzantskými císaři.
Rakety používali i na západě, například u Chioggie roku 1 380 během války mezi Janovem
a Benátkami. ( V knize Malá encyklopedie kosmonautiky se píše : 1 379 – byly podle historika Muratoriho nasazeny rakety v bojích u ostrova Chiozza – Itálie ). V roce 1 405 německý technik Konrad Kyeser von Eichstadt popisuje tři různé typy vojenských raket v té době používaných.
Pozn. : Podle internetových stránek : Neviditelný pes : Italský kronikář Muratori tuto zbraň pojmenoval, když v roce 1 373 poprvé použil slovo ROCCHETTA a popsal její nasazení v bitvě u Chiorri. V roce 1 429 založil raketový oddíl francouzský
Téměř každý Japonec je veliký přítel ohňostrojů. Nikde není tolik pyrotechniků jako v této zemi. Jeden z nejslavnějších ohněstrojců žije v Nagasaki. Tento pyrotechnik vyrábí různé ptáky v životní velikosti, kteří po několik minut létají ve vzduchu. Tajemství výroby těchto ptáků tají se v rodině již po čtyři století co nejpřísněji a přechází při smrti nejstaršího člena jejího vždy zase na nejstaršího syna ( 1 904 ).
Přestože se používaly jen při ohňostrojích psalo se o nich v každém vojenském manuálu. Zejména v díle Velké umění dělostřelecké autora Siminieowicze. Uvedl zde tabulky v kterých byly závislosti délky rakety na jejím průměru, míchací poměry palivových směsí v závislosti na hmotnosti rakety.
Historie se většinou shoduje, že v roce 1 650 přišel s návrhem na zdokonalení raket polský
generál Kazimierz Simineowicz. Své návrhy uvedl v díle Velké umění dělostřelecké, díl první
( Artis magnae artilleriae, pars prima ), vydaném latinsky v Amsterodamu. Nápad spočíval ve spojení tří až čtyř trubic naplněných střelným prachem a uspořádaných tak, že se nejprve zapálila první trubice a raketa vylétla. Když náplň vyhořela, zážeh se přenesl na druhou a tak dále. Navrhl také směrovou stabilizaci letu rakety pomocí křidélek namísto tyče. ( U střel při rotační stabilizaci nesmí poměr délky a průměru střely překročit hodnotu 5 : 1, jinak dochází ke ztrátě letové stability). Nedochovala se žádná zpráva o praktickém využití těchto nápadů. Navrhl také spojovat rakety do svazků a odpalovat je současně. V knize Malá encyklopedie kosmonautiky se píše : 1 540 – v knize
Pyrotechnika ( De la pirotechnia libri X ) V. Biringuccio popisuje jednoduché dvoustupňové rakety. ( Podobné tvrzení je též na internetových stránkách : historie kosmonautiky ).
V 18. století používali rakety piráti k zapalování lodí. Ve 20. století Britové v bitvě o Malvíny – Falklandy.
K zásadnímu použití raketových zbraní došlo koncem 18. století v Indii. V té době vypukly v maisúrské provincii nepokoje proti britské Východoindické společnosti, které vedl rádža provincie Haidar Ali a později jeho syn Tippu Sahib. Indové používali nejen rakety, ale i raketomety. V Evropě se raketomety rozšířily až počátkem 19. století. V češtině se jim říkalo prskoun nebo prskavka, ( Karel Pacner, Kosmonauti 20. století ). Ale zpátky do Indie.
Za časů vlády mysorského sultána Tipu ( 1 749 – 1 799 ) se válečné rakety používaly v Indii, zejména proti Britům obléhajícím v roce 1 792 Seringapatam. ( v Malé encyklopedii kosmo –nautiky se píše : 1 760 – Indové porazili u Seringapotamu Angličany díky nasazení raket, vybavených železnými hlavicemi a bambusovými tyčemi jako stabilizátory ).
Podle některých zdrojů měly kovové spalovací komory. Možná se to dá ověřit. V dnešní době se z nich staly exponáty muzea Královského dělostřelectva ve Woolwichi.
Dobové výpočty naznačují, že tyto rakety vážily kolem deseti liber, připevněny byly k tyči
o délce deseti stop a zasahovaly cíl až do vzdálenosti jedné míle. V roce 1 760 ( podle jiných zdrojů v roce 1 766 ) vybavil indický princ Hydar ALI zvláštní oddíl 1 200 mužů raketami, které měly dostřel asi jeden a půl kilometru, a tato jednotka jimi způsobila těžkou porážku britské koloniální armádě v bitvě u Gunturu. Rakety byly těžké 3 -
a porazil britská vojska ještě několikrát. ( Dále viz Dodatek ). Po dalším střetu u Seringa -patámu v roce 1 799 požádali Britové, nucení čelit dalším raketám, Královskou laboratoř
o zásilku raket. Tam ale žádné neměli. Kdo by to byl čekal u vyspělého kolonizátora.
Tehdy se ke konstrukci takové zbraně odhodlal sir William Congreve ( 1 772 – 1 828 ). ( V té době ještě nebyl sír, to až později za zásluhy... ). Propagoval a navrhoval zbraně, které poznal za vojenského tažení v Indii (
V roce 1 804 vydal Krátkou zprávu o původu a pokroku raket ( A Consise Account on the origin and progress of the Rocket System ).
Congrevovy rakety nebyly jen neznámou hračkou. Nepřímo to dokazuje i následující informace : První zápalky se nazývaly Congrevské po konstruktérovi raket. Byly vyrobené anglickým lékárníkem Johnem Walkerem ( Janem Chodcem ) v Londýně ve 20. letech
19. století. Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry.
Na raketách byl zajímavý hlavně fakt, že se při jejich odpálení nevyvíjel zpětný ráz a že tak nebylo zatěžováno odpalovací zařízení. Hodily se tak pro použití na malých plavidlech - zejména při vyloďování. I pro jednotlivce, kteří pak dokázali odpálit střely takovou silou jako dělostřelectvo. Congrevova raketa se skládala z ocelového pláště ve tvaru válce o délce přibližně dvou stop, naplněného střelným prachem a umístěného na konci asi třímetrové tyče. Rakety se odpalovaly z lehkého žlabu na dvojnohém stojanu. K zapálení se používal kus pomalu hořícího doutnáku. Vezmeme - li v úvahu technické možnosti tehdejších děl dokázaly jim Congrevovy rakety co do přesnosti i doletu úspěšně konkurovat. Navíc Congreve vymyslel šrapnel a zápalné hlavice, což z raket, kterým se podařilo zasáhnout cíl, učinilo i zbraně stejně účinné. V roce 1 806 byly rakety zařazeny do výzbroje britské armády. Na stránkách ševčík / webpark se tvrdí, že v roce 1 806, britská flotila při obléhání Bologne vypálila na město 200 raket. Jiné zdroje tvrdí, že : V řijnu 1 806, za dob napoleonských válek, vypálilo osmnáct britských lodí dva tisíce raket na Boulogne a město zapálilo. O rok později se totéž přihodilo v Kodani ( 25 000 ) a ve Walcherenu. Nebo také u Bladensburgu a New Orleansu.V bitvě národů u Lipska pomohla raketová brigáda zvrátit její průběh ve prospěch protinapoleonské koalice. Congrevovy rakety zmiňuje i americká hymna, když připomíná britské použití raket při bombardování Fort Henry v noci z 13 / 9 na 14 / 9 v roce 1 814.
( Fort McHenry ). ( Jedná se o slova : The rockets red glare nadkladno – raket rudá zář nad Kladnem ).
Předtím byly použity při britském útoku na ostrov Craney Island v červnu 1 813, o rok později při dobývání měst Stonington a Connecticut. Úspěšně byly použity v napoleonských válkách ( v období 1 805 – 1 813 ) při ostřelování Boulogne, Kodaně a Gdaňsku.
Rakety byly při obraně lidských zájmů v té době tak úspěšné, že byla zakládána raketová výzkumná centra. Například ve Woolwich, dále ve Franci v Méty, v Rakousku –
Vídeňské nové město. Rakousko mělo první raketový sbor v Evropě. V roce 1 814 byla založena baterie, která se následně rozrostla v pluk. Rakouská armáda použila rakety v roce
V polovině 19. století měly rakety hmotnost až 80 kilogramů s dostřelem kolem
Raketu Congrevovu překonala v roce 1 867 americká Haleova válečná raketa. Prameny také udávají, že ji vyvinul v roce 1 844 nebo v roce 1 846. ( Malá encyklopedie kosmonautiky :
1 844 – byl udělen anglickému inženýrovi Williamu Haleovi patent č. 10008 na stabilizaci raket rotací ). Jak již víme stabilizována byla rotací. Vzadu měla tři průduchy, proud z trysek narážel na lamely, čímž ji za letu roztáčel a směrově stabilizoval i bez dlouhé tyče. Haleova 24 liberní raketa měla dostřel téměř
V následujícím období se užívaly už jen zřídka. Používali se jen u ohňostrojů a v námořní záchranné službě. ( V roce 1 816 vyzkoušel francouzský kapitán Treugouse první záchrannou lodní raketu, která přenášela lano ze břehu na potápějící se loď ).
Podle ne zcela prokázaných tvrzení byl peruánský inženýr De Pauleta první kdo v letech
1 895 – 1 897 prováděl pokusy s kapalným palivem raketových motorů. Předtím se používaly pevné pohonné hmoty.
Rychlé změny v konstrukci děl, jež nastaly přibližně po roce 1 870, vedly k jejich zdokonalení a překonání raket. Kolem roku 1 900 se švédský hrabě Unge pokusil prosadit v armádě svou zdokonalenou verzi Haleovy rakety. Neúspěšně, protože nedokázala ani přesností ani délkou dostřelu konkurovat tehdejším dělům. Ve Francii se raketami zabýval Robert E. Pelterie první publikace mu vyšla v roce 1913. Zabýval se letem rakety v kosmickém prostoru při vysoce nadzvukových rychlostech. Sestrojil řadu raket na kapalné pohonné hmoty. K jeho nejznámějším raketám patří meteorologická raketa Veronique.
Rakety si novou popularitu získaly až, když se letci první světové války začali shánět po zbrani vhodné pro útoky na upoutané pozorovací balony. Na jejich požadavek zareagoval důstojník francouzského válečného loďstva Y. P. G. le Prieur. Využil záchrannou lodní raketu s boční stabilizační tyčí. Le Prieurova raketa se pláštěm a tyčí konstrukčně vracela ke Congrevovu modelu, ale na rozdíl od něj měla zápalnou hlavici, protože šlo o to zapálit vodík, jímž se balony a zeppeliny plnily. Rakety se uvazovaly pod křídla bojových letadel
( nejčastěji Nieuport ) a odpalovaly se elektricky. Osvědčily se jako velice účinná zbraň.
Pro útoky na pozemní oddíly se užívaly jejich výbušné verze, ve srovnání s kulomety či bombami nepříliš často.
Le Prieurovy rakety se zkoušely i při protiletecké obraně. V dubnu 1 916 Francouzi poprvé v historii použili leteckých protiletadlových raket. Speciální oddíly je ze země vystřelovaly jak proti německým letadlům, tak proti pozorovacím balonům. Jakmile válka skončila, ocitly se opět na okraji zájmu. Jen 8. 11. roku 1 918 R. H. Goddard předává armádě bojovou raketu, předchůdkyni dnešních protitankových raketových střel. ( 7. 7. v roce 1 914 získal americký patent na vícestupňovou raketu ).
Pozn. : Peter G. Cooksley, letecké války, str. 212 : Raketová výzbroj tohoto druhu byla poprvé použita za první světové války. Nebyla o nic složitější než tradiční ohňostrojové rakety s plechovou hlavicí a stabilizační tyčí prostrčenou očky na vnějších mezikřídelních vzpěrách. Na každé straně letadlo neslo čtyři až pět kusů umístěných nad sebou a mířících šikmo vzhůru pod úhlem asi 15 stupňů. Podle konstruktéra nesly název Le Prieur. Ukázalo se že rakety jsou účinné proti balonům. Belgičané a Italové je používali jen málo, Němci prakticky vůbec. Tyto zbraně se po válce přestali používat s výjimkou Sovětského Svazu.
Pozn. LV :
Po první světové válce vyvíjely rakety zejména SSSR a Německo. Vývoj raketové techniky v poválečném období v Německu byl podle některých názorů umožněn mezerou ve Versailské smlouvě.
Pozn.
Fakta, bohatě dokumentovaná, jak je uvádějí nově vydávaná díla, např.: Eisfeld,
R.: Touha po Měsíci. Jota, Brno 1997 / Neufeld, M. J.: Die Rakete und das
Reich. Brandenburgisches Verlagshaus, Berlin 1997 / Hölsken, D.: V-Missiles
of the Third Reich. Mono-gram Aviation Publications, Sturbridge, Mass. 1994 /
Michels, J.: Peenemünde und seine Erben in Ost und West. Bernard & Graefe
Verlag, Bonn 1997 / Bode, V.; Kaiser, G.: Rake-tenspuren - Peenemünde 1936-
1996. Bechtermünz Verlag, Augsburg 1998 / Stüwe, B.: Peenemünde-West. Bechtermünz
Verlag, Augsburg 1998 / vedou k novým pohledům na začátek a průběh
vývoje dálkových raket v Německu a opravňují nás mj. k tvrzení, že:
- vývoj raket v Německu byl ustanoveními Versailleské smlouvy podnícen jen
Okrajově. ( Podle ing. Bedřich Růžička CSc ).
Dovedu si představit starověkého nebo středověkého kronikáře píšícího o světlech letících oblohou a ničících nepřítele. Kronikáře píšící o dračí hlavě, která chrlila oheň na nepřátelská vojska. Kronikáře, kteří by se jistě pobavili, kdyby se dozvěděli, že jejich potomci, technické zařízení považují za zázrak způsobený nadpřirozenými mimozemšťany.
Přitom o použití raket k létání se psalo i v dřívějších dobách ve fantastické literatuře. Například Daniel Defoe v díle The Consolidator ( Konzolidátor, 1 705 ) dopraví svého hrdinu na Měsíc ve stroji poháněném plameny. Cyrano se poté co mu to nevyšlo s baňkami naplněnými rosou se ve svých knihách snažil dostat na Měsíc strojem s křídly, který byl poháněn dvěma šesticemi raket na tuhé palivo. ( Podle internetových stránek, zejména takových, které se zabývají historií fantasy literatury ).