Nosálovské lípy

 

Lipové stromořadí v Nosálovicích naproti emeritní škole bylo svědkem a spoluúčastníkem řady historických událostí. Například velmi úspěšné sebevraždy Ludvíka Buše.

 

Paní Stryjová a paní Dubská ve Vyškovských novinách tvrdí, že o životní elán Ludvík Busch přišel až po návratu do vlasti, kde působil ve službách račického pána Palma. Nakonec ho zlomil sňatek z rozumu. Zřejmě se i na něj vztahovala slova písně dnešní skupiny Nahoruposchodechdolů : taky jsem byl u armády, umím velet, umím řvát, nad postelí mi visej řády a holky se mnou nechtěj spát. Na život si sáhl ve vyškovských Nosálovicích. V Nosálovicích bylo tehdy oblíbené místo shromáždění lidu. Při putování na shromáždění odpočívali poutníci pod zdejšími lipami, naproti nimž byla později postavena škola. Vraťme se k Ludvíkovi. Bylo mu teprve čtyřiatřicet let.

 

Na svou dobu prožil dobrodružný život. O Buschově dětství a mládí toho mnoho nevíme. Podle kmenového listu se narodil v roce 1838 v haličském městečku Pelz. V patnácti vstoupil do řad rakouské armády, v níž působil dvanáct let. Poté, co byl vyhlášen nábor dobrovolníků do Maxmiliánovy armády, která chtěla v Mexiku zavést Habsburské císařství neváhal. Na výpravě se dle pověstí setkal i s Václavem Babinským. Babinský se zúčastnil Maxmiliánova tažení do Mexika což se mnoho neví.Ví o tom, ale slavná píseň, kde se zpívá : mezi nima Babinskej, slavnej lotr mexickej. Po určité době se stal císařovým pobočníkem. Ne Babinský, samozřejmě Křoví. To nás, ale nezajímá, zajímá nás co viděly lípy.

 

Ludvík Buš zastavil se na tom místě, zahleděl se do krajiny a stoje pod lípami pomyslel sobě na vše co se ve škole učil a nenaučil. Nenaučil se vázat uzly neboť ve škole se to neučilo, skauti ani trampové ještě neobtěžovali svým sentimentem, protože ještě neexistovali. A mistři popravčí byli již centralizovaní do hlavních měst monarchie. Kde se to tak měl chudák selbstmorder naučit jak se správně pověsit. Tak aby se hlava neutrhla, aby se dlouho netrápil a hned ztratil vědomí und so weiter und so weiter und so weiter. Jít až k trati a čekat na vlak se mu také nechtělo. Naštěstí byl bývalým nájemným vrahem pod velením císaře Maxmiliána. Rychle si vzpomněl na své zkušenosti z této oblasti a pro větší sebejistotu sám sobě zavelel : na můj povel pozor, pochodem vchod, levá, pravá... Dopochodoval na zvolené místo, zavelel zastavit, stát, pistoli nabít, odjistit, přiložit k hlavě, pal. V roce 1896 na tom místě postavili kříž.V té době tam bylo pole, dnes je tam křižovatka ulic Purkyňova, Nosálovská. Kříž stojí dodnes.

 

O posledních okamžicích jeho dobrodružného života zanechaly zprávu Národní listy z 9. srpna 1871. Je v nich uvedené, že 2. srpna byl nalezen na poli u Nosálovic na Moravě zastřelený čtyřiatřicetiletý hospodský Ludvík Buš. Po popravě císaře se vrátil do vlasti a vstoupil k nájemníku račického panství do služby. A zřejmě byl iniciativním blbcem. Ač prý se v hospodářských věcech nevyznal, za jeho přičinlivost mu byl zvýšený plat.

 

Sebevrah zanechal dopis na rozloučenou. Psát ho ve škole naučili a teď se mu to hodilo. Podle všeho se trápil v nešťastném manželství. Oženil se s obstarožní vdovou a nájemnicí hospody ve Vyškově, která měla už tři odrostlé syny. Podle novin za tragický konec Buschova dobrodružného života mohla nespokojenost domácí.

 

Pod lípami také často odpočíval hodinář Vladimír Dvořák, který chodil jako důchodce udržovat v chodu věžní hodiny vyrobené firmou Václav Dvořák na budově školy před lipami. Vyprávěl mi přitom o hodinách a hodinářské firmě Dvořák. Místy se trochu rozcházel.

 

Příběh začal ve Vídni, kde Johan Dvorak na Mariahilfestrasse č.p.18 měl sídlo a obchod. Podle soukromých údajů již v roce 1865 Jan Dvořák vyrobil první kyvadlové hodiny. Poptávka po věžních hodinách přinutily Jana Dvořáka a jeho syna Aloise zabývat se jejich výrobou a vytvořili ve své dílně ve Vyškově první věžní hodiny (asi v roce 1889-1899). Výrobu věžních hodin, elektrických hodin, kyvadlových hodin oficiálně započal Alois Dvořák ve Vyškově na počátku 20 stol. Zejména věžní hodiny patřily mezi uznávané v Rakousku Uhersku. Do roku 1937 bylo vyrobeno cca 500 kusů věžních hodin a jiného reklamního hodinového zařízení, které směřovali do různých zemí světa(např.Ameriky, Švýcarska, Polska, oprava hodin v Kremlu atd..).

 

Zakladatelem vyškovské firmy vyrábějící věžní hodiny byl Alois Dvořák narozený 15. dubna 1887. Hodinářem se vyučil ve Vyškove u mistra Skřivánka, a poté odešel na zkušenou do  Vídně a Mnichova, kde pracoval u věhlasné firmy Riefler. Tato firma se specializovala na výrobu časoměrných zařízení, a Alois Dvořák jako vedoucí montér tato zařízení instaloval například na hvězdárně v Paříži, Moskvě, Vídni, Praze a Brně.

 

V roce 1900 se vrací do rodného Vyškova a otevírá tam prodejnu a opravnu hodin. Příliš se mu ale nedaří, nakonec je nucen prodejnu zrušit a stěhuje se do malého domku na předměstí Nouzka, kde si zařizuje dílnu na výrobu a opravu věžních a elektrických hodin.

 

Kromě věžních hodin vyráběl i přesné regulátory pro hvězdárny, a později provádí i instalace elektrických hodin IBM. V dílně zaměstnával nejprve jednoho dělníka a 2 učně, postupně u něj pracují i jeho 3 synové. Zpočátku ale nestačí k obživě jen hodinářská práce, takže firma provádí i instalace hromosvodů, domovních zvonků a jiných. V roce 1927 získává firma větší zakázky na časoměrná zařízení hvězdáren v Praze, Brně a pro pražskou poštu. Pak ale přichází všeobecná hospodářská krize, a pro nedostatek práce v oboru se Alois Dvořák se synem Václavem živí jako muzikanti. A ne muzikanti ledasjací - taneční orchestr Václava Dvořáka se stává známým po celé Moravě.

 

Po tragické smrti Aloise Dvořáka v r. 1937 přebírá firmu syn Václav. Firma funguje i v době 2. světové války, kdy v ní pracuje kolem 12 lidí. V závěru války bylo poškozeno mnoho věží i s hodinami, takže od roku 1945 měla firma spoustu zakázek.

 

Pan Vladimír Dvořák udržoval v chodu všechny věžní hodiny ve Vyškově. Udržoval hodiny na radnici, kostele, škole v Nádražní ulici, kostele v Dědicích, na nádraží ve Vyškově.

 

Lípy slyšeli i dobrodružnější příběhy. Fráňa ( Ferdinand ) Veitr jenž používal pseudonym Jiří Květenský, byl novinář a spisovatel napsavší a v roce 1928 vydavší dvoudílný román s názvem Na vzbouřených vlnách, o vzpouře námořníků v Bocce Kotorské, žil v letech 1. 7. 1897 – 17. 6. 1966. Na vzbouřených vlnách je jeho autobiografický román, protože byl účastník té vzpoury. Také byl zakládajícím členem KSČ ve Vyškově a též vyfasoval 13 měsíců vězení za účast v prosincové stávce. Pracoval jako redaktor v Moravské Ostravě. Narodil se v Nosálovicích a v Nosálovicích chodil do školy. Pod lipami před školou trávil své školní přestávky. Při Návštěvách v Nosálovicích vyprávěl pod Lipami občanům o svých zážitcích ze světa zejména ze známé vzpoury v Bocce Kotorské. Vzpoura v Boce Kotorské- Kotorském zálivu v Černé Hoře začala 1. února 1918 proti Rakousko – Uhersku.

 

Lípy zažily také bourání staré budovy školy, kterou navštěvovaly významné osobnosti pocházející z Vyškova. Například letec z druhé světové války Leo Anderle, Ferdinand Toman, autor učebnic matematiky a pedagogiky a mnozí další. Učil zde v důchodu kronikář Vyškova Čamek. Ten pod nimi vyprávěl žákům a místním občanům mnoho událostí z dějin Vyškova.

Vyprávěl zejména o zmizelém Vyškovu. To jest o oblasti průtahu městem, ulici Dukelské, Nádražní, Kostelní, Jan Šoupala, částí města za Radniční ulicí, tj. Růžové uličce, oblasti před sídlištěm Palánek a tak dále.

 

K lípám chodil za války také odbojový pracovník Gotthard Mrázek. Pod lipami trávili pracovní přestávky pracovníci První moravsko-slezské továrny na plynové motory Koniakovský a Vávra v Nosálovicích. Továrna je velmi záhadnou, protože se o ní ví jen, že existovala, není známa její poloha a osudy.

 

Pod lipami místní občané debatovali o nálezu mincí z období 1660-1713 v domě č. 53 v Nosálovicích. Byl to celkem významný poklad jak je vidět ze zastoupení panovníků, biskupů, knížat :  Josef I., Vratislavský biskup Fridrich Hessenský biskup Karel z Liechtensteinu, Leopold I., Karel II., Karel VI., Karel Fridrich, Kristián Oldřich, Slezský kníže Kristián na Volavě aj. Mince pocházeli : Čechy, Korutany, Morava, Rakousy Horní,-Dolní, Slezko, Štýrsko, Tyroly, Uhry.

 

 

I po zbourání školy a odstranění plotu se pod lipami schází místní občané, někteří si zahrají fotbal na zbytcích školního hřiště, zavzpomínají na staré časy a přitom se schovají v jejich stínu. Někteří si natrhají lipové květy na čaj. Lípy jsou pro ně součástí jejich života.