Bradavice jsou obrovské. I když nás prefekti provázeli po všech patrech, stejně nemám nejmenší ponětí, kde co najdu. Což se mi mimochodem potvrdilo při závěrečném úkolu "do pěti minut najdi...". Pobíhala jsem po škole a přemýšlela, kde jak zabočit. Proběhla jsem pár tajnýma chodbama, takže už jsem vůbec nevěděla, kde su. Pak jsem došla na místo, které mi bylo povědomé. "Hurá!" řekla jsem si a zahla za roh, který jsem si myslela, že je ten, co celou dobu hledám. Jenže ne. Ale nechce se mi ani psát, co tam bylo... já myslela, že omdlím a vlastně se divím, že jsem tam sebou fakt nesekla. Vzala jsem nohy na ramena a tentokrát už vůbec nevěděla, kam běžím. Zmijozelské posmíváčky už jsem tolik nevnímala. Nakonec se mi podařilo dostat se ke společence. Tam jsem akorát stihla dosednout na lavici a už jsem se třásla. Neměla jsem vůbec kontrolu nad svým tělem. Jen jsem se třásla, vzlykala a doklečka opakovala, co se mi stalo. Po chvíli dorazila Jul a hned mě začala utěšovat. Jenže byla asi jediná, ostatní starší studenti se tomu smáli. Jsem vážně ráda, že Jul je jiná a počkala se mnou, než se trochu uklidním a budu schopná si jít lehnout.