Protože v povídce pomalu doháním sama sebe, vytvořím si malý odstup kulturní vložkou: dovolte mi, prosím, nostalgickou chvilku. Vzpomínku na mé první fanfiction.

 

 

 

Když si vzpomenu na úroveň psaného, upřímně doufám, že mi v té době nebyly víc než čtyři roky. Bohužel už jsem nejen uměla psát, ale ovládala jsem i pravopis, takže nejmíň jedenáct. Kéž by ne víc! Něco se nezměnilo: zaujetí postavami i příběhem, ta naprostá ponořenost, která nedovoluje večer jít spát a ráno po probuzení patří další kapitole, každá volná chvilka zaplněná novými řádky. Z nějakého záhadného důvodu jsem trpěla nedostatkem papíru (počítače byly daleká budoucnost a první psací stroj jsem dostala až o pár let později, vyřazenou kancelářskou obludu vhodnou leda na posilování prstů); prostředky sešitů jsem měla notně protrhané a psala jsem hrozné blechy a ještě navíc tužkou, aby se dalo opravovat. Ideálem byl kostičkovaný papír a co kostička to řádek. Abych nemusela neustále přepisovat, stříhala jsem jednotlivé odstavce a zase je lepila k sobě. Výsledek byl rozhodně umělecký.

Děj byl také velmi umělecký. Odehrával se na Divokém Západě. Hlavním hrdinou byl Vinnetou a hned dvě (!) Mary Sue bojující s mimozemšťany. Vinnetou se většinou se porůznu zjevoval, pronášel (nemluvil, pronášel!) moudré proslovy, sošně čněl proti obloze na kamenném ostrohu (asi vášnivý horolezec), četl stopy (zásadně neviditelné) a zachraňoval situaci (převážně beznadějnou). A pak tam byla ta dvě děvčata, ledva zletilá, skvěle ovládající kung-fu, každá se svou katanou a neomylnou pistolí. Maně si vybavuji něco o ochočené černé pumě. Obě tmavovlasé (už nevím proč to bylo důležité) a jedna z nich těhotná (kde k tomu přišla a jaký to mělo význam v ději už vážně netuším, ale její kolegyni to zavdávalo důvody k mnoha ochranitelským akcím). Sotva zachránily v nějakém baru Vinnetouovi život, daly se s ním (ve vší nevinnosti) dohromady a společně odhalovali záhadu mimozemšťanů, kteří si udělali základnu v jednom kopci na území Apačů. Kopec byl díky jejich aktivitám už jen tenkou slupkou zaplněnou rozličnými úchvatnými technologiemi, se kterými si Vinnetou poradil s vrozeným instinktem dítěte prérie. S určitostí si vzpomínám, že došlo i k letu létajícím talířem (puma se taky svezla). On ten knipl byl docela intuitivní...

Jsou dny, kdy mám pocit, že jsem se od té doby nikam moc nevypracovala.

A jsou takové, kdy si říkám, že takhle špatné už být nikdy nemůže a říkám tomu pokrok!

Ale... že byste si to taky rádi přečetli, že jo, že jo! :-))
 

 

Jak vidno, modroocí černovlasí hrdinové jsou stejnou stálicí
jako nezdravé ponocování. :-)

 

Aneb proč si nebudu sama ilustrovat povídky... ach jo.
Ale JE si trošku podobný, ne? Maličko. :-)

 

Když už jsme v té minulosti, na závěr jeden z mládí našich dvou brášků.
Utkvěl mi: snad pro tu nenápadnou symboličnost světla a tmy, 
snad pro ty malé úsměvy. (zdroj)