Už pár dní se snažím pokračovat ve své povídce ze světa Warcraftu. Otevřený konec přímo vybízí kdalšímu psaní, ale to se nějak neuskutečňuje. Ne že by se mi nechtělo, píši rád, ale něco mi nedovoluje pokračovat. I když vím, jak by měl příběh pokračovat, samy postavy příběhu s ním nesouhlasí a ptají se mne, zda-li jsem normální, že takovéto věci jim udělat nemohu, že to co se stalo za ty dvě kapitoly je už fakt dost a já jim chci ještě přidat. Ignorujíc jejich výčitky si sedám ke stolu s perem v ruce a začínám psát. Sice se objevují nějaké linky ve stopě pera, ale věty se nechtějí skládat dohromady, písmenka utíkají ze stránky a příběh se schovává na druhé straně papíru.

     Zatnu zuby, otočím papír a násilím začnu psát pokračující příběh, přidávám nové postavy, ale ty staré se schovávají, nechtějí dělat, co jim přikáži. Naštvaně muchlám papír, hážu ho za sebe a vytahuji další. Zavírám oči a vidím své postavy jak se spolu bavía užívají si svého života, který jsme jim vdechl. Začínám znovu psát a kupodivu se mi daří něco napsat. Aspoň si to myslím. Dopíšu poslední slovo na stránce a hrdě se podívám na svou práci a vidím jen spoustu čmáranic a nějaký pokus o další kapitolu, kde se mi, zase, hlavní psotavy schovávají všude kde můžou a ne a ne se objevit. Celý papír nedává smysl, leda bych chtěl plýtvat inkoustem do plnícího pera.

    Znovu zavírám oči a vnitřně se bavím s postavami, co by si přáli. Po vyslechnutí jejich nabídek kroutím hlavou a říkám ne, že takto to prostě nefunguje a nebude, že přece tu povídku píšu já a ne oni, že oni mne budou poslouchat. A oni že ne. A já vidím už ten problém, proč se mi nedaří povídku napsat. Postavy jsem si až moc oblíbil a ony prakticky ožily. Vidím to tak, že další kapitola povídky bude muset počkat, než dojdu k nějakému kompromisu, jinak budu dál plýtvat inkoustem....