Sedmero trpaslíků

 

 

 

V malé zapadlé zemičce zvané Rozprávka v propadlém údolí hned za hranicemi s Rozkvetlým lesem žila, byla jedna koňská rodina.

Tedy vlastně jen děti – 7 bratrů, sedmerčat. Co se stalo s jejich rodiči, to netušili. Maminku si nepamatovali vůbec a z tatínka jen matné záblesky, jak stále někam kluše.

Těchto sedm bratrů mělo hodně společného, ale taky se od sebe ve spoustě věcí lišilo.

A tak se často hádali tak, že se třeba i poprali.

A jak to tak poslouchám, hádají se i teď. Když napnete uši, možná to uslyšíte taky...

 

"Nedělej si z nás šprťouchlata! Tos přeci vážně nemohl udělat!" chytal se právě za hlavu Blatouch. "Bože, ty si nemůžeš dát jednou pokoj!" hněval se Okurka. Šípek radši nic neříkal, jen potřásal hlavou. "Nechte toho." snažil se je uklidnit Mráček. "Nevztekejte se a radši nechte Plamínka, ať nám vysvětlí, proč to udělal." Plamínek jen vzdorovitě vystrčil bradu. "Tak bude to?!" rozčílil se jindy tak mírný Krokus. Až Rybíz donutil Plamínka mluvit. Jak? Podíval se mu upřeně do očí. Plamínek nikdy nedokázal pochopit, jak to Rybíz dělá, ale ať se Plamínek snažil, jak chtěl, Rybízovi prostě neuměl lhát.
"Chtěl jsem se podívat na kraj z výšky. Z toho vysokého buku tam na mýtině se prý dá vidět celá Zelenozem až ke Zvonku." "A kvůli tomu ses musel poprat s Lesodějem?!" neudržel se už Šípek. "Když on mě nechtěl na ten strom pustit!" durdil se Plamínek. "Že prý jsem moc malý, že spadnu a kdesi cosi. Co si o sobě myslí, dědek jeden! Tak jsem mu to pěkně řekl..." "Proboha! To si umíme představit, co všechno jsi mu řekl. Neopovažuj se to tady opakovat!" zpražil ho Krokus. "Co bylo pak?" tázal se Mráček. Čelo měl už teď tak zamračené, že být opravdovým mrakem, dávno by už začal pršet.

Plamínek, opět popohnán Rybízovým pohledem, pokračoval: "No, potom mě naštvalo, že mi začal nadávat taky, a tak jsem mu to chtěl vrátit ručně..." Šest bratrů svorně zavylo. "Jak můžeš chtít někomu něco vracet, když sis začal ty?" schovával si hlavu do dlaní Okurka.  "Co teď budeme dělat? Musíme utéct! Dřív než se přižene Lesoděj!" panikařil Blatouch. "No to teda ne! Tady drahoušek Plamínek se musí naučit nést následky. Hezky tady na Lesoděje počkáme a poslechneme si, jaký trest pro něj vymyslel." zarazil Krokus hromadný útěk. Všichni si cosi bručeli a šklebili se a netrpělivě přecházeli sem tam po jejich loučce, jenom Plamínek si pohrával s kamínkem, jako by se ho nic z toho netýkalo. Šípek měl sto chutí s ním zatřást, aby se vzpamatoval, ale Rybíz ho předešel. "Kamaráde, na to, že půjdeš brzo do vězení, jsi celkem klidný." pronesl s vážnou tváří. "Cože?!" vypískl Plamínek a kamínku už si vůbec nevšímal, protože měl moc práce s vystrašeným sledováním okolí.

Lesoděj je na sebe nenechal dlouho čekat. Už z dálky slyšeli jeho nasupené: "Kde je ten neřád?!!!!" Vpadl k nim na louku a už na Plamínka mířil větvičkovou berlou: "Hexti..." "Zadrž!" křikl Krokus. "Nejdřív nám řekni, jaký je Plamínkův trest." "Cože?" zarazil se Lesoděj. "Cože? Ten malý neřád se jmenuje Plamínek? To už Požár by bylo lepší. Trest, trest... co asi? Prostě z něj udělám neřáda takhle malinkýho (zvedl kopyto tak pět milimetrů nad zem)." "Cože?!" zařvali šestihlasně – Plamínek se strachy zmohl jenom na koblihu. "Vždyť tak ho klidně zašlápneme!" "Ano, to bych s radostí udělal taky." pokýval hlavou Lesoděj. "Vždyť ho ani nenajdeme!" bědoval Mráček. "Na jak dlouho?" uhodil na Lesoděje Krokus. "Na jak dlouho? No snad na furt!" ohradil se Lesoděj. "Zbláznil jste se? Co to je za trest? Trest má být proto, aby si dotyčný uvědomil svou chybu a aby se napravil! A kde v tomhle spatřujete nápravu?" rozčílil se Krokus. "Ale jo, náprava možná je, jen v ni u tohohle darebáka nevěřím." upřesnil to Lesoděj. "Kouzlo funguje tak, že až se dotyčný změní, jeho účinky pominou." "V tom případě..." pronesl Krokus pomalu a na své bratry se přitom ani nepodíval. Přesto se všichni seřadili k němu a jen Plamínek s Blatouchem zůstali za nimi jako za ochrannou hradbou. "V tom případě máte dvě možnosti. Buď teď odejdete a necháte nás, ať bratra potrestáme nějak sami..." "To sotva!" vysmál se jim Lesoděj. "Nebo nás zmenšíte s ním." dořekl Krokus. Ostatní bratři ani nemrkli. "Cože?" nechápal Lesoděj. "Zmenšete i nás. Bez ohledu na to, co Plamínek udělal, nenecháme ho v tom samotného. Nenecháme ho někde ztraceného, opuštěného a mrňavého. Jak by se v osamění a neustálém ohrožení života mohl změnit? Bez lásky a bez pomoci? Takový trest si nezaslouží nikdo a my si nenecháme vzít našeho bratra. Takže buď berete nás všechny, nebo nikoho." pronesl Krokus pevně.

"Chlapci, rozmyslete si to dobře..." zvážněl náhle Lesoděj. "Uvědomte si, že takhle bude návrat do normální velikosti mnohem těžší." Bratři na něj jen dál odhodlaně (Plamínek vyjeveně) hleděli. "Jak chcete." povzdechl si Lesoděj a spustil: "Hextitementi miminimini!" Poslední slabiku skoro zařval a postavil se na zadní a předníma nohama máchl do vzduchu nad svou hlavou. Pak pohlédl na náhlé prázdno před sebou a zamumlal: "Sbohem. A hodně štěstí."

 

 

 

 

 

"Tý jo, co je to za obří kládu?" podivil se Blatouch. "To je Lesodějovo kopyto..." osvětlil to Mráček. Všichni byli malincí. Úplní trpaslíci. Nevěřícně se rozhlíželi kolem, když tu se najednou kopyto začalo hýbat. Lesoděj se vydal zpátky do lesa. "Zdrhejte!" zařval Krokus a všichni se rozprchli a to v poslední vteřince, než na ně tvrdě dopadlo kopyto.

"Musíme se někde schovat!" prohlásil potom Krokus. "Za chvíli půjdou na pastvu všechna stáda v okolí. Ušlapou nás, pokud někam nezalezeme. Za mnou!" zavelel Krokus. Všichni za ním bez řečí vyrazili. Našli si bezpečné křoví, které pro ně bylo nepropustné, když byli ve své normální velikosti. Teď se pod větvičkami s klidem procházeli jako v prostorných chodbách a měli jistotu, že tady je žádný čmuchal nenajde a že křoví nad nimi je natolik husté a pevné a pichlavé, že ho žádný kůň neprošlápne. Pro tuhle chvíli byli v bezpečí.

Posedali si na zem a kradmo po sobě koukali. Nikdo nevěděl, co říct.

Plamínek se pomalu probíral ze šoku. Ostýchavě se podíval na své bratry a potom řekl:

"Děkuji. Děkuji, že jste do toho šli se mnou, přestože jste nic neudělali. Bez vás bych byl úplně ztracen. Udělám všechno proto, aby tohle zakletí netrvalo moc dlouho. Napravím se, slibuju!" Mráček ho poplácal po zádech, Krokus pokývl a ostatní jen tak mručeli.

"Aspoň k něčemu tohle bylo dobré." pronesl Rybíz.

 

 

 

 

A tak plynul den za dnem, týden za týdnem. Plamínek se snažil ze všech sil. Přestal dělat lumpárny. Mluvil slušně a nikomu se neposmíval. Snažil se každému pomáhat – třeba i mravenci, kterého potkal venku na mravenčí pěšince. Mravenec už se mu rozhodně nezdál tak malý jako dřív. Chodil na nebezpečné výpravy ven z křoví, aby pomohl nasbírat nějaké bobule k jídlu a sehnat pár kapek rosy na pití. Snažil se být hodný nejen ve skutcích, ale i myšlenkách – nikomu nepřát nic špatného, říkat to, co si myslí nahlas (a ne říct nahlas něco jiného a v duchu se šklebit a myslet si něco přesně opačného), snažil se nikomu neubližovat, snažil se smutné bratry rozveselovat. Snažil se. A přesto to nestačilo. Stále byli v kůži trpaslíků.

A bratři mu to pomalu začali zazlívat.

Šípek často šeptal Blatouchovi, že jen kvůli Plamínkovi jsou tam, kde jsou. A že Plamínek nic nedělá proto, aby se to změnilo. Okurka celé dny polehával a stěžoval si na nechutné jídlo. Sám ovšem hledat bobule nechodil. I Mráček byl trochu naštvaný na to, jak se to semlelo, ale nahlas nikdy nic neřekl.

Až se jednou strhla lavina...

 

"Tak mu to řekni do očí!" naštval se Rybíz. Řekl to docela rázně a hlasitě, takže se hned pozornost všech bratrů obrátila k němu a Šípkovi, který zrovna cosi žbleptal k Rybízovi.

"Nevím, jestli Blatoucha baví tohle poslouchat, ale mě rozhodně ne!" "Co má říct?" vložil se do toho Krokus. Rybíz se vyzývavě podíval na Šípka. Ten se nadechl, a tedy spustil: "Že už mám toho po krk. Díky Plamínkovi jsou z nás mrňousci a mu to snad ani nevadí. Nic se neděje, pořád zůstáváme trpaslíci, protože on nic nedělá!" "Jak tohle můžeš říct?" rozčílil se Mráček. "Vždyť Plamínek se snaží, jak jen může, vždyť už je z něj úplně jiný Plamínek než před pár měsíci!" "Jo?" podivil se provokativně Blatouch. "A proč jsme teda furt trpaslíci? Že by proto, že snaha nestačí?"

"To není pravda." odsekl naštvaně Rybíz. "Snaha stačí. Bohatě. Ale nejde to, když se snaží jen jeden člověk! Copak jste nikdo neposlouchal Lesoděje? Neslyšeli jste, co říkal?" "Slyšeli – neslyšeli – to je snad jedno." vyštěkl překvapivě Mráček. "Stejně jsme nemohli nic dělat, protože když si Krokus něco usmyslí, musí být vždycky po jeho." "Cože?!" dopálil se Krokus. "Chceš říct, že bys to udělal jinak? Že bys v tom Plamínka nechal?" "Ne, to tedy říct nechci. Jen mě štve, že nikomu nedáš příležitost do ničeho mluvit, že o všem rozhoduješ sám a nepočkáš na názor ostatních. Zvlášť u tak závažné věci." Krokus začal fialovět ještě víc, než byla jeho srst běžně, ale než mohl vypěnit, vložil se do toho Rybíz: "Ticho! Poslouchejte mě! Skáče se po trávě a ne do řeči, Mráčku. Tak co říkal Lesoděj? Vzpomínejte! Že když do toho půjdeme všichni, bude návrat do normální velikosti mnohem těžší. Účinky kouzla pominou, když se dotyčný změní. Jenže když bylo kouzlo sesláno na nás všechny, tak asi nestačí, že se změnil jenom Plamínek! Musíme se změnit všichni! Každý máme co napravovat. Mohl bych vám každému říct, co máte změnit, ale Plamínek si na to taky musel přijít sám. Takže se koukejte snažit!"             

 

 

 

 

 

V první chvíli nikdo nebral Rybíze příliš vážně, někteří byli dokonce naštvaní (Šípek s Blatouchem). Každý si šel po svém, ale chtě nechtě nad tím každý začal přemýšlet.

Plamínek to u všech pozoroval. Den za dnem se odemykala pouta jejich trpasličího života.

Lup a prásk – to si Mráček uvědomil svou neupřímnost. Od té chvíle se snažil to změnit: vždy, když se mu něco nelíbilo, řekl to nahlas, místo aby si jen stěžoval v duchu. Jedno pouto odemčeno.

Plesk – to se pleskl do čela Okurka, když si uvědomil, že je líný a ještě k tomu si stěžuje. Hned začal taky chodit na výpravy za jídlem a pak už ho ani nenapadlo si stěžovat, když zjistil, jak těžké je vůbec nějaké jídlo najít. Další pouto se odemklo.

Krokus, ač nerad, si musel přiznat, že Mráček měl pravdu. Opravdu je až příliš panovačný a nestará se o názory ostatních. A tak se začal snažit krůček po krůčku – nejdřív vždy o něčem rozhodl, ale aspoň se zeptal, jestli s tím všichni souhlasí, pak začal dávat na výběr z možností, pak se začal ptát, jak by to udělali oni a pak došel až do takového bodu, že vždy čekal, jestli se někdo ujme velení a teprve až nebylo zbytí, dal nějaký návrh řešení. Další pouto se odemklo.

Rybíz už dávno věděl, že má sklon lidem vytýkat jejich chyby a svých si nevšímat, ale jakmile si tohle uvědomil, začal pracovat na změně. Vždy, když ho naštvala nebo třeba jen zarazila nějaká věc, kterou jeho bratři udělali, nejprve se zamyslel, zda nedělá to samé. Až ho mrazilo z toho, jak často chyby bratrů byly vlastně jeho chyby.

Teprve až se nějaké chyby naučil vyvarovat, upozornil příště bratra, který zrovna udělal něco podobného a poradil mu, co s tím. Další zámek se odemkl.

Nejtěžší to bylo s Šípkem a Blatouchem. Šípkovi dlouho, dlouho trvalo, než si připustil, že snaha ostatních opravdu nic nezmůže, pokud se vážně nezmění i on. A když se objektivně podíval na své chování, musel uznat, že je jak stará drbna a že jediné, co mu opravdu jde, je pomlouvání. Ještě dýl mu trvalo, než se tohle odnaučil. Nejdříve se snažil o nikom nic nepravdivého neříkat ani nic škaredého. Pak dosáhl i toho, že přestal o bratrech v duchu přemýšlet škaredě, závistivě a hlavně smyšleně. Snažil se vidět v koních nejdřív to dobré. Cvak – další zámek byl odemknut.

A Blatouch? Tomu nejdřív ani nedocházelo, že by měl o sobě přemýšlet. Ani mu nedocházelo, že i když šíří pomluvu, kterou on sám nevymyslel, pořád je to špatné. Nedocházelo mu, že naslouchat pomluvám je taky skoro to samé. Ale nakonec se to naučil – začal používat hlášku jako Rybíz: "Tak mu to řekni do očí a nevykládej to tady mě." A taky se naučil neodsekávat a nebýt nepříjemný na všechny okolo jen proto, že ho zrovna něco naštvalo. A když se tento zámek odemknul, otevřela se jim brána do jejich světa...

"Páni!" "Jupí!" "Paráda!" "Už jsme zase velcí!" "Zvládli jsme to!" "Dokázali jsme to!"

Všichni poskakovali a objímali se, vřískali a ječeli nadšením. Kousek dál na pastvině postávalo stádo z nedaleké louky a nechápavě je sledovalo. Krokus se přitočil ke Květě, své oblíbené bílé klisně, a zeptal se: "Jak dlouho jsme byli pryč?" "Kdy? Myslíš teď? Šli jste jen na druhou pastvinu, ne? A co tak vyvádíte?" "Jak to myslíš, teď? Copak jsme nebyli pryč několik měsíců?" "Co? Možná pár minut, ale víc ne. Děje se něco?" nechápala Květa. "Ne, nic. Tak díky." otočil se Krokus a spolu s bratry odcházeli pryč. Takže byli pryč několik měsíců... ale v jejich světě to bylo jen pár minut. Všichni z toho byli trochu vyjevení. Nakonec promluvil Mráček: "No není to paráda? Naučili jsme se tolik věcí a přitom jsme neztratili vůbec žádný čas. To bych si klidně někdy zopakoval." "Nestraš!" Okřikl ho Krokus naoko. Ne, nikdo už by se do takové podoby vrátit nechtěl.

Ale to, co si uvědomili a co se naučili... to už jim nikdo nikdy nevezme.

Stejně jako by jim nikdo nemohl vzít bratra.