Klasicky z Florence na autobusové nádraží v Bratislavě. Jela jsem do slovenské metropole za babičkou a dědou. Někteří se budou smát, že považuji Bratislavu za metropoli. Bratislava je úžasná právě v tom, jak je malá a přesto je tam všechno. Proběhnete ji za chvíli. Začít můžete na trhu, kde se na vás budou zubit bezzubé babči ve slušivých teplácích a šátcích. Tam si vedle slovenštiny prosvištíte maďarské fráze, které se před cestou k našim sousedům dobrovolně z vlastního zájmu našprtáte. Desetiminutový lístek za čtrnáct korun vám postačí, aby jste se trolejbusem dostali na Obchodnú ulicu. Po zuřivém nakupování na Obchodnej pokračujete už jen pěšky. Za pár minut jste v centru, kde je tentokrát z cizích jazyků slyšet němčina, a pak hned u Dunaje, přes který vedou dva krásné moderní mosty – Apollo a Nový most. Bratislavský hrad také stojí za foto.

Na Obchodnej v knihkupectví Svet knihy jsem koupila pohled a z pošty přes ulici jsem ho poslala do Ameriky a došel v pořádku. Moji prarodiče mají v domě, kde bydlí, potraviny, koktejl bar a trafiku s cukrárnou. Hrozně se mi líbí, jak je to všecko na jednom fleku. Člověk si za jeden den stihne prohlídnout město, nakoupit, zajít na poštu, do bankomatu... a večer na drink. Co víc si přát? V Bratislavě najdete vše, co potřebujete, vše, co mají ostatní velkoměsta. Navíc je to všechno u sebe, tak si za půl dne oběháte, co potřebujete, a máte klid. Ne jako v Los Angeles, kde si člověk pomalu bere dovolenou na to, aby se mohl sejít s kamarádkou.

Pojedete-li z Prahy do Bratislavy busem, zeptejte se před zakoupením jízdenky, kde má ten váš autobus konečnou. Náš končil v Sofii. Pro nás – Čechy – co jsme zvyklí na dochvilnost a skutečnosti perfektně odpovídající jízdní řády, to není to pravé ořechové.

Autobus bulharské poznávací značky obklopen kouřícími Bulhary na nástupišti číslo čtyři byl náš. Na přední roletě u řidiče byly dva zažloutlé obrázky panenky Marie. Uvnitř seděla Bulharka - jakási organizátorka hovořící též česky. Ta nám přikázala sednout si jinam, než jsme měly na jízdence. Sedly jsme si tedy jinam, ale ne tam, kam nám bylo přikázáno, protože tam už někdo seděl. Když přistoupila osoba, co chtěla jet až do Istanbulu, začala ta pravá sranda. Problém nebyl v Istanbulu, ale v kamarádce oné osoby. Ta měla jet ze Sofie do Istanbulu, ale nejela, a tak se ta cestující dožadovala vrácení peněz. Konverzace probíhala v angličtině, takže paní organizátorka se moc nechytala. Osobu poslala sednout na naše místa, čímž se provalilo, že sedíme jinde, než nám bylo přikázáno. Dostaly jsme se co proto. Bulharka na nás začala řvát, že zruší Bratislavu a budeme šlapat. Tady mám za to, že mínila jít pěšky, nikoli vydělávat si prostitucí.

Když autobus opouštěl Florenc, měli jsme "jen" patnáctiminutové zpoždění. Avšak už za nějakou půl hodinku jsme z ničeho nic stavěli u pumpy. Kluci bulharští tam měli sraz s chlápkem, od kterého převzali nějaké krabice. Já využila jedinečné příležitosti a běžela jsem do Mekáče na WC. A jelo se dál. Jeli jsme tak pomalu, že bychom dorazili se zpožděním, i kdyby se nikde nestavělo. Bulhaři vepředu u řidiče po celou cestu kouřili, pustili nám uječený film o Edith Piaf, který byl ve francouzštině s bulharskými titulky. V Brně přistoupil někdo se štěňátkem, což jako jediné hodnotím kladně. Do Bratislavy jsme se místo v půl druhé dokodrcali v půl třetí. Ani nechci vědět, jak to dopadlo s těmi, co jeli až do Sofie.