Zacinala jsem si myslet, ze i nova spolubydlici – Sarah – je blazen. V utery prvniho se nastehovala a ve stredu, kdyz jsem prisla z prace domu, dvere ke kocicimu zradlu, vode a zachodu byly zavrene. Kitty ke mne hned pribeh, mnoukal a koukal na me s otazniky ve svych zlutych ocich. Chudacek se celej den nemoh nazrat. Rikala jsem si, ze snad ty dvere puvodne chtela zavrit jen na chvili, ale pak zapomnela a odesla.

Ve ctyri rano jsem sla na zachod a po ceste jsem potkala kocoura, ktery se mi snazil neco rict. No jasne, ze ty dvere zas byly zavreny! Vubec jsem kvuli tomu uz nemohla usnout. Neslo mi do hlavy, proc to dela. Rano jsem tam nalepila ceduli vysvetlujici, proc se tyto dvere nechavaji otevrene. Poznamku, ze i zvirata prekvapive potrebuji jist a pit, jsem si odpustila.

Od te doby nechavala Sarah dvere napul otevrene. Vcera je ale zas zavrela a ja otevrela. Pak jsme se potkaly na chodbe a vyslo na jevo, ze ji vadi smrad kocicich vykalu, pac ma hned tam pokoj. Navrhovala, aby se zachod prendal do obyvaku nebo pred muj pokoj. Proc zrovna muj pokoj? Z toho, co rikala, bylo videt, ze si mysli, ze ten kocour je muj. Nakonec vyslo najevo, ze ji John nakukal, ze ten kocour je opravdu muj!!!

Neverila jsem vlastnim usim. On se odstehuje, svoji vlastni kocku necha nam, ja se nabidnu, ze se o nej budu starat, a nakonec jsem ja ta silena spolubydlici, co ma dve zvirata! Fakt blazen. Slevu na najem nam zadnou nedal. Slibil, ze mi vsecko, co kupuju pro Kitty, proplati, ale ja tomu moc neverim.

Taky mi nakecal, ze je Sarah alergicka na kocky (coz by asi znamenalo, ze i na kraliky), takze si Kitty bude muset vzit k sobe. Ja na nej tak cumela, protoze jsem si rikala, ze on si tu kocku odsud nikdy neveme. A on na muj vyraz odvetil: "Ja vim, ze ty mas toho kocoura rada”. Znelo to tak, jako ze ten kocour je tady snad kvuli mne. (Sarah zadne znamky alergie neprojevuje, a myslim, ze by se mi o tom zminila, kdyz mela za to, ze Kitty je muj.)

A co bude s tou plysovou kouli, az se prestehujem? To si ani predstavovat nebudu.