Pri pondelku se mi vubec nic nechce delat. Ale tenhle tejden budu makat jen ctyri dny. Na patek si beru tzv. "sick day”. Rano totiz delam zaverecnou jizdu na ridicak. Cela ta sranda me bude stat 90 dolaru, takze jestli to neudelam, budu si muset najit vikendovou brigadu nekde u Mekace. V mexickych fast foodech by me nevzali, kdyz neumim spanelsky. Horsi nez prijit o prachy, bude pokracovani v krasojizde mestskou hromadnou. Uz i na me je to moc. Kuprikladu dneska se potrebuju stavit pro pampelisku a panev na palacinky. Ano, pampelisku tu opravdu kupuju - pro Lufu. Maji ji u nas na rohu, ale vcera ji nemeli, tak se holt musim trmacet do mezinarodnich potravin. Lufinka mela ty narozeniny, tak si svoji nejoblibenejsi pochoutku zaslouzi. Panvice sice naky mam, ale potrebuju jednu velkou na cesky palacinky. Ty americky pancakes s javorovym syrupem nejim. Takze kvuli jednomu preruseni jizdy, kvuli jednomu vystoupeni, (samozrejme se podivam i na boty) se doplazim domu o hodinu pozdejc.

V tech busech je to vzdycky pekna "freak show”. S japonskym mentalem byva vetsinou sranda. Jednou takhle zezadu vykrikoval: "On ho nezabil. On ho prejel. Nemas pravdu! Nemas pravdu!”. Vzdycky kdyz si na to vzpomenu, coz delam casto, se musim smat. Nekdy pristoupi pan, ktery mentala zdravi "nazdar Rainmane”. Rano ale sranda moc nebyva. Vetsinu autobus okupuje delnicka trida. Jeden "Chose” si takhle sedel a na kline mel bile tricko. A jak jsem tak cumela pred sebe, vsimla jsem si, ze do toho tricka smrka. Opravdu bych chtela cele dny s sebou tahat triko plne nudli.
Ale taky jsem videla neco, co srandovni vubec nebylo. Holcicka, asi sedm let, a mela tvar padesatilete zeny. Nejdriv jsem myslela, ze je to liliputan. Jenomze jeji mama ji nesla na rukou, mely s sebou kocarek a holka byla cela v ruzovem a vlasy mela ucesane do dvou culiku. Navic byla asi i ochrnuta, protoze ta mama ji pak v autobuse posadila na sedacku, narovnala ji nohy, ktere ji pak celou cestu drzela. V obliceji vypadala starsi nez ta mama. Tenhle pripad, kdy telo starne rychleji nez by melo, jsem ve skutecnosti videla poprve...

V patek jsem mela posledni dvouhodinovou jizdu z sestihodinoveho kurzu. Jeste tenhle patek pred zaverecnou jizdou na ridicak budu mit hodinku s instruktorem na procviceni.
Alvaro me hezky vyzved z prace a ja se odvezla domu. Na dvore neco delal Gaby - nas spravce, tak jsem vyuzila situace a optala se ho, jak to vypada s tim nasim drticem odpadu, ktery uz dva tydny nefunguje. Tak pry v utery. No dobre. A kdyz jsme si tak hezky povidali, zeptala jsem se, jestli by nam moh nekdo prijit umejt vokna. Prece je nebudu mejt po predchozich najemnicich. A navic se neotviraj dovnitr ani ven, nybrz do strany, tudiz bych je na patre neumyla, ani kdybych chtela.
Jenomze Gabi me svou odpovedi velice prekvapil. Povida: "My tu okna nemejem.”. Ja na to: "Jak jako nemejete? Jako nikdy?”. Ano, opravdu. Mame ctyricet let nemyta okna. Ze jste nevedeli, ze se v Americe okna nemejou? No ja taky ne. Gaby pry v zivote neslysel, ze by se myla okna u bytu. Pry si ale muzu najmout Mexicana s zebrikemJ A nebo muzu zavolat Markovi - majiteli budovi - a sverit se mu se svym neobvyklym problemem.
Potom, co nam spravi ten drtic, nainstaluji vetrak do loznice, ktery tam puvodne byl, ale predchozi najemnici ho ukradli, zavolam Markovi ohledne oken.